Akaroa a práce v Rangioře

Článek s mírným zpožděním.

Po krásném výletění kolem Arthur’s pass jsme se vyrazili naposledy setkat s našimi kamarády Ondrou a Ivet, než odletí domů. Vyšlo nám to krásně, sešli jsme se v Christchurch na tradiční obědo-večeři v Mekáči a vyrazili už za tmy do vesnice Akaroa na poloostrově Banks jižně od Christchurch. Leží uprostřed kráteru a kolem jsou poměrně vysoké zelené kopečky - pozůstatky sopky. Už jen ten popis sliboval parádní výhledy. Jenže co se nestalo. Naše tradiční smůla se nám neustále lepí na paty a déšť se nás drží jako klíště. Večer jsme strávili v kempu v kuchyni, vařili si a se svařákem v ruce poslouchali, jak kapky bubnují na střechu.

Ani ráno se mraky neodporoučely, takže jsme si dali procházku v pláštěnkách. Akaroa je malebné městečko a i když nebylo nádherně bylo to moc pěkné dopoledne.

Aby jsme dešti utekli, vyrazili jsme prohlédnout si centrum Christchurch. Ještě pořád je dost výrazně poničené zemětřesením, které tu bylo před nějakými deseti lety a srovnali město se zemí. Všude jsou tak jeřáby a lešení a silnice se střídají s polňačkou. A do toho je tam hrozně rušno. Není to moc poutavé na procházení se okolo, ale je to zajímavý kontrast.

Budovy nás nenadchly, tak jsme pěšky vyrazili do botanické zahrady. Ve městě je hodně zeleně, ale tohle byla opravdu zelená oáza. A taky tam bylo lidí jak na Václaváku. Rychle jsme se tak ztratili na pěšinky mezi jezírky a do hustého porostu keřů. Po procházce jsme udělali ještě neúspěšnou výpravu za nalezením ikonického dortíku Pavlova. Ztratili jsme Ondru i Honzu a vyždímaní z městského ruchu jsme zase urychleně prchali.

Ondra s Ivet vyráželi směr Mt Cook a na letiště v Queenstownu a směr ČR, takže jsme se rozloučili a zamáčkli přitom pár slziček. Minimálně rok se zase neuvidíme.

My s Honzou jsme si to namířil za prací kousek od Christchurch do města Rangiora, kde jsme měli domluvené sbírání jablek. Ano, návrat k ovoci a vzpomínkám na Norsko.

Strávili jsme tam měsíc. Měsíc ranních zmrzlých rukou a lezení po žebříku nahoru a dolů se sbíracím bagem (taško-kýblem na postroji) a hromadou jablek. Rožšířili jsme naše nálezy v sekáči o koupi gauče do společenské místnosti, udělali ze skladiště obyvatelný prostor, vybavili ji topením a plotýnkou, udělali si nové kamarády, poskládali dvoje puzzle, Honza vyrobil venkovní sprchu (trochu masochismus v té zimě co furt byla), jezdili na traktoru a posbírali pár skromných tun jablek. Prostě takový typický život backpackerů tady na Zélandu.

A zase tradičně jsme bydleli pár kilometrů od sebe s dalšími našimi kamarády, ale zjistili jsme to až dva dny před tím, než odjížděli. Ale Honza si stihl dát dvoje surfování na vlnách na nedaleké pláži a spáchali jsme jedno společné grilování. Taky jsme byli po sto letech v kině na Pomádě a já si nechala vytetovat místního nejvtipnějšího opeřence s ADHD. Ptáček Fantail (maorsky Piwakawaka) velikosti vrabce nosící štěstí.

Po sběru jsme opět vyrazili na cestu. A to by bylo, aby nám na druhý pokus v Akaroe zase nevyšlo počasí. A taky že nevyšlo. Mraky seděly na kopcích a bylo vidět kulový. I tak jsme to ale vzali horní kochací silnicí, protože co kdyby náhodou...

Občas se něco mezi mraky objevilo, ale zmizelo to dřív, než jsem stihla zapnout foťák. Sjeli jsme tak na vyhlídku kousek níž, odkud bylo vidět na záliv. Chvíli se kochali a pokračovali. Dole jsme chytli místo v kempu a já se šla ještě na chvilku proběhnout, než zase začalo pršet.

Ani ráno nám mraky nedopřály klidu. Seděly snad ještě níž než včera a slunko se nám posmívalo občasnými paprsky. Asi to brzo vzdáme, ale chceme ty kopce vidět.

Ranní běh po okolí Akaroa to trochu spravil, ale byl hned po doběhu následován deštěm, takže jsme se až tak moc radovat nemohli. Strávili jsme celé odpoledne v autě čtením knížek s vírou, že zítra to třeba bude lepší. A hádejte co. Nebylo.

Další ranní běh byl s dávkou sluníčka a výlet na mys Ōnawe se taky ze začátku zdál slunečný. No. Zkrátím to. I tak jsme vyjeli přespat na kopec, protože na zítra už ta předpověď přece musí vyjít. A světe div se. Vyšla.

Ráno jsme vyrazili brzy. V plánu bylo dojít nějak rozumně k 25 km vzdálené silnici, kde se pokusíme něco stoupnout nazpátek k autu. Já jsem byla z trasy nadšená. Hřebenovka po loukách s ovečkami a výhledy do zálivů. Honza se moc nesmál. Noha ho docela bolela, ale prostě to zkracovat nechtěl. Přece je tvrďák a dojde to. Došel. A teď ho čekají aspoň tři týdny regenerace.

Regenerace, která se prý nejlíp dělá na kajaku. Mořském kajaku. A o tom, jak jsme ho koupili a málem se zrakvili při jeho nandavání na střechu už jsem psala v článku zde.

Snídanička pohodička s výhledy na oceán a následným bahnitým výstupem na Stony Bay peak jsme se konečně mohli rozhlédnout kolem. A že to je parádní podívaná. Nechybělo ani další běhání a pěkná cesta mezi ovčími stády v zálivu Pigeon Bay stála za to. Teda mě stála za to. Honza si někde po cestě zadělal na nějaký problém v nártu, takže když jsme ještě odpoledne vyráželi přespat na chalupu Packhorse hut, už trochu pokulhával. Dorazili jsme tam těsně po západu a obloha byla nádherně barevná

A aby jsme si ze Zélandu mohli odvézt i nějaký ten speciální suvenýr, zastavili jsme se cestou ještě u jednorukého maorského umělce, který nabízí něco jako kurz vyřezávání kostěných přívěsků. V malinkém studiu si člověk vybere motiv a začne vyřezávat. Rozhodně to stálo za to a samotnému výrobku dodává na úžasnosti, že jsme si ho vyrobili sami.