Wwoofing v Motuece, návštěva v Nelsonu a kajakování v Abel Tasmanu

Fotogalerie na konci

Celý příští týden má pršet. Super. Řešíme co dělat a napadá nás, že bychom mohli zase jednou někde dobrovolničit. Tady se tomu říká wwoofing. Našla jsem jednu možnost kousíček od města Motueka a druhý den jsme tam vyrazili. No. Hned za vraty nás čekal trochu šok. Jakákoli věc, co vás zrovna napadne, byla na té zahradě.

Na hromadách, zarostlá trávou, pod plachtou a nejinak tomu bylo i v domě. Kola, sekačky, květináče, plechy, zahradní kolečka, okenní rámy… a dokonce loď! Velká loď. Natřená na bílo a se spoustou solárních panelů na střeše. Navíc obydlená nějakým místním umělcem. Celý prostor zahrady připomínal skládku. Jinak se to asi popsat nedá. Oba majitelé ale příjemní lidé a obzvlášť Mike, který by pro nás udělal první poslední a neviděla jsem ho po celou dobu jinak než s úsměvem.

V kuchyňce jsme našli dokonce jednoho Čecha. Skoro nebyl mezi tím vším harampádím vidět. Jmenuje se Tomáš a zvládl tu neskutečných pět týdnů. My budeme rádi, když do konce týdne zmizíme a mezitím nám do auta nevleze regiment myší. Fů. No byl to silný zážitek.

Abychom si trochu zlepšili náladu, vyrazili jsme koncem týdne za kamarády do Nelsonu, kteří si mezitím, co my jsme mrzli na kajaku, našli bydlení v domečku. Majda chtěla s Ondrou oslavit jeho narozeniny pořádně, takže jsme se u nich sešli ještě s jednou dvojicí z Francie/Tahiti. Guillome hrál nádherně na kytaru a Lea k tomu chvílemi zpívala. Byl to opravdu příjemný večer. Až se nám z toho ráno vůbec nechtělo vstávat. Ani nepamatuju, kdy jsem naposledy byla vzhůru do tří do rána.

Ondra a Majda šli další den hledat do města práci a my vyrazili udělat pokus o propádlování národního parku Abel Tasman po moři. Už je hodně po sezóně, tak doufáme, že nebudou moc vlny. Trochu předběhnu příběh. Byly.

Dojeli jsme do vesnice Tata beach, kde jsme zase a opět museli všechno nabalit do nepromokavých pytlů a do lodi. (Rada pro naše budoucí já. Odneste si nejprve prázdnou loď k vodě a tam do ní dejte věci. Je pak o dost lehčí…)

Když bylo vše připraveno, mohli jsme vyrazit. Voda byla klidná a foukalo jen trochu. Jakmile jsme ale vyjeli ze zálivu a dali se objíždět první mys, vlny se povážlivě zvedly a každou chvíli rostly. Za dalším mysem už houpaly tak, že i můj žaludek začal protestovat.

Nejkritičtější místo kolem mysu Separation point jsme už neobjeli. Podle Honzy to houpalo jen trochu, podle mě měly vlny aspoň pět metrů. Nejhorší ale ve výsledku bylo jet po vlnách zpátky k pobřeží. Když je člověk vidí a jede proto nim kolmo, tak se aspoň může na každou připravit. Ale jak to šlo zezadu a pokaždé nečekaně… no. Ryby jsem naštěstí nekrmila.

NP Abel Tasman je velmi oblíbený, takže kempy tu jsou nasázené kousek od sebe. To nás trochu zachránilo, protože než jsme se dostali ke břehu, slunce stihlo zajít za obzor a hrozně rychle se ochlazovalo. Vlastně takový náš klasický scénář. V kvapu jsme vytáhli loď a frčeli stavět stan a a vařit vodu na čaj.

Ráno nebyly vlny o nic menší, takže jsme vyrazili zpátky k autu. Honza smutný, já s žaludkem na vodě stejně jako včera. Po příjezdu se ale Honza nechtěl jen tak vzdát a tak vymyslel nový plán. Popojedeme o kus níž a uvidíme, jak to bude vypadat tam. Přece nenechám propadnout ty další dvě zaplacené noci.

Oceán tam ale vypadal úplně stejně, mohu-li být stručná. Další den další pokus o to někam dojet. Vlnobití a nakonec i příjemná zastávka v zálivu, kde se voda skoro nehnula. A navíc, skvělé místo na oběd na zápraží chaty, kde sluníčko hřálo jako divé. Po těch posledních zmrzlých dnech to byla velmi příjemná změna. Záliv jsme prozkoumali až na konec k ústí říčky a mě se konečně podařilo vyfotit místního ledňáčka!

Nebyl by to Honza, aby si nenašel nějaké šílené dobrodružství, takže se vydal bažinou hledat pozůstatky místní školy a parní lokomotivy. Tu našel, ale ke škole se džunglí neprodral.

Cesta zpátky byla ve znamení větru a vln a vysednutí u mola, kde jsme nechali auto pro mě bylo tak trochu vysvobození. Vodu moc ráda nemám, ale že mi vlny budou dělat až takový problém, to jsem nečekala. Po zimě snad bude počasí na kajak lepší a dáme celý Tasman naráz.

Moc fotek z tohoto počinu nemám, tak přidávám na konec drzou weku hodující na naší večeři a východ slunce u vraku lodi v Motuece.