Ztracené příběhy

Z Honzova deníčku:

Seakayakem po Marlborough sounds

Zatímco Ivča měla po pár výletech kolem Abel Tasmanu, vlnách a mořské nemoci kajakovaní pro letošek dost, já jsem chtěl koupený kajak využít na maximum. Vymyslel jsem si tedy výlet na tři dny, nechal se Ivčou dovézt do malé vesničky Ellaine Bay a vyrazil sólo.

Rozpádlovat doublekayak v jednom dalo trochu práce, ale jakmile chytil rychlost, jelo se dobře. První odpoledne trochu foukalo ale zbytek cesty bylo dobře.

První noc strávená v kempu Waiona bay byla trochu mokrá. Sice posekaná ale stále vysoká tráva byla od rosy, tím pádem i mokré boty a všechno. Přes den ale svítilo sluníčko a byla pohoda.

Druhá noc v Pipi beach byla trochu lepší. Jen pláže nebyly úplně pěkné. Hodně kamení a bahna. Takže když mě Ivča vyzvedávala, byl docela oříšek sebrat kajak z vody tak, abychom neměli to bahno úplně všude.

Angelus hut

Zima už nám hodně klepe na dveře a spaní v autě začíná být hodně náročné. Místo toho, abychom se mačkali v našem pidiautě, jsme se vydali směr chata u jezera Angelus.

Začínalo se dole u jezera Rotoiti nahoru lesem a pak po hřebeni až na vrchol Mt. Robert. Odtud byl nádherný výhled na blankytně modrou hladinu a okolní vrcholky. Nejsou tak vysoké jako hory víc ve vnitrozemí, ale i tak byly impozantní. Vycházeli jsme docela pozdě odpoledne, takže jsme spěchali, abychom na chatu dorazili ještě za světla.

Po krásném, místy lehce exponovaném hřebeni jsme to o kousek nestihli a sluníčko nám zašlo, když jsme byli asi sto výškových metrů nad chatou. Ale že to byla podívaná. Poslední velmi chladné dny i noci pokryly jezero Agelus ledem. Honza si samozřejmě nemohl odpustit první bruslení na botách a z ledu slezl až ve chvíli, kdy to pod ním mohutně zapraskalo.

Se západem se velmi rychle ochladilo, takže jsme spěchali do tepla. Chata byla od sluníčka krásně vyhřátá a když jsme si ještě zatopili v kamenech, byla teplota uvnitř víc než příjemná. Už za tmy dorazila skupinka čtyř Nizozemců, kterou jsme předcházeli kousek od chaty. Uvařili jsme si večeře, zahráli společně karty a šli na kutě.

Po ranním kochání, focení východu nad jezerem a Honzově návratu, jsme se vydali zpátky k autu zkratkou prodlužovačkou, kde se místy pěšinka úplně ztrácela v roští nebo řece. Ale po pár kufrování jsme dorazili v pořádku zpět.

Oficiální začátek zimní sezóny se nezadržitelně blížil a my chtěli být ve Fairlie včas, kdyby náhodou z čista jasna napadlo dost sněhu, aby se dalo lyžovat. Jak to ve výsledku dopadlo si můžete přečíst ve článku o novozélandské zimě.

Dodatek z Honzova deníčku:

Večerní obloha nad Angelus hut a zamrzlým jezerem slibovala jasnou noc a křišťálové jitro. Proto mě zlákala představa pozorovat východ slunce z Angelus peak. Na vrchol sice nevede cesta, ale neměl by být problém tam vylézt. Výšlap odhaduji na hoďku a půl a nařizuji si podle toho budíka. Ivča se prý radši v klidu prospí.

Ráno mi trvá déle se vykopat, takže vyrážím z chaty sotva hodinu před východem. Na obloze stále svítí miliony hvězd, ale už začínají blednout. Natáhnu krok, abych to na vrchol stihl. Cesta vede v ranním šeru kolem dalšího jezera a začíná stoupat. Když zakláním hlavu a koukám nahoru, uvědomuji si, že to nebude zadarmo.

Poslední část výstupu byla dosti kamenitá a sypala se pod nohami. Východ slunce na vršku skutečně (jako vždy) o chlup nestihnu. První paprsek mě zasáhne na úbočí asi dvě minuty pod vrcholem. Nahoru takřka vyběhnu a začínám se kochat nádhernou scenérií. Chata s jezerem v ledovcovém karu se zatím stále ukrývá v šeru.

Až se po nějaké době romantiky nasytím, slézám nazpátek k jezeru trochu jinou cestou přes Sunset saddle. Na chatě už mě čeká Ivča s přichystanou snídaní. Kouzelné ráno!