Zima na Zélandu

Letošní zima nezačala vůbec dobře. Pomalu jsme se stáhli z cestovatelského módu a dorazili do Fairlie. Vesnice, kde strávíme zimu. Už dlouho před lyžařskou sezonou Honza sehnal práci v lyžařském středisku nedaleko. To jsme ale ještě netušili, že letošní zima bude ta nejhorší za posledních pár let.

Když jsme dorazili, tak hory rozhodně nevypadaly zimě. Sněhu tam bylo po málu a viditelně z něj i na vrcholcích lezlo kamení. Nevypadalo to moc slibně, na to že jsme měli otevírat lyžařský areál. Zatímco jsme to diskutovali, přišla oficiální zpráva o odložení sezóny o týden. Tak jsme ten týden strávili v knihovně pokusy o nalezení nějaké práce než ta zima začne. Samozřejmě neúspěšně.

Volno ale mělo přeci jen něco málo do sebe. A to možnost chodit běhat, po konečně zajímavé lesní cestě kolem řeky. Na Zélandu takových moc není tak jsem ji řádně využila. Tam a zpátky měla délku půlmaratonu a celou dobu po měkkém povrchu. Paráda.

Po týdnu čekání sníh nenapadl a tak jsme vymysleli variantu brod. Wwoofing. Dobrovolničení na farmě s 2000 ovcemi, 28 koňmi, 12 psy, 4 kočkami a nepočítáně krávami. Jo a na 2 děti bych málem zapomněla.

Farma Awarima leží jen asi 20 kilometrů od Fairlie a z domu je výhled na horu Mt. Dobson, kde je naše středisko. Každé ráno jsme pomáhali krmit krávy, vyběhat ovčácké psy, nakrmit koně a občas si na nich ještě před obědem jít zajezdit. Prostě sen. Až na to, že jsme tam místo týdne nebo maximálně dvou, byli týdny čtyři. A celou dobu jsme koukali na kopec, jak i to málo sněhu mizí. Sice jsme se nachomýtli i k pasení ovcí a posunu stád se psy, což je mimochodem neskutečně hustá práce, ke hraní si na veterináře a píchání krávě injekci s antibiotiky, přesunu 14 koní pěšmo z vedlejší farmy a spoustě dalších šíleností, ale naše zvláštní rozpoložení to stejně moc nezlepšilo.

Po oněch čtyřech týdnech konečně hlásili srážky. Když jsme se ráno probudili, nestačili jsme se divit. Venku bylo bílo. I tady dole v necelých 400 metrech nad mořem. První pocit radosti ale rychle zmizel, když jsme si uvědomili, že to co bubnuje na střechu je docela slušný slejvák a že původně prázdné jezírko na zahradě nenapršelo přes noc, ale naplnil ho vylitý potok, který vlastně tekl úplně všude okolo domu. Koně v okolních ohradách stáli jako zmoklé slepice na posledních ostrůvcích “suché” země a ti co mohli se raději vydali výš do svahu, aby je to nespláchlo. Na hory kvůli té průtrži mračen vidět nebylo, takže jsme nemohli říct, jestli tam sněží nebo prší.

I v takovémhle nečasu se ale musí o všechna zvířata starat, tak jsme v našich supr čupr žlutých rybářských pláštěnkách vyrazili nakrmit krávy. I za normálu je tam bahno po kotníky a teď bylo skoro po kolena a nová, vcelku široká bahnitá řeka uprostřed. Zablácení až za ušima jsme ji zvládli projet a vlastně jsme si to dost užívali. Nebo aspoň já. Projíždění bahnem na čtyřkolce je lepší než skákat do kaluží, pač to mnohem víc cáká. Navíc jsme s nejmladší členkou domácnosti stihli postavit sněhuláka ze zbytků úplně mokrého sněhu. Všichni úplně durch, ale spokojení.

Druhý den večer se mraky trochu odsunuly a konečně bylo vidět na nádherně čerstvě zasněžené vrcholky a ze střediska přišla zpráva, že další den začínáme. Sice měsíc zpoždění, ale aspoň že už. Pobalili jsme co jsme mohli, pomohli s posledními pracemi a ráno vyrazili na sraz do vesnice. Tam jsme naskočili do dodávky a hurá na kopec. Těšila jsem se jak malá. Víc jak rok beze sněhu je prostě moc.

Nahoře napadlo přes metr sněhu, takže dostatek i s rezervou a lyžařská sezóna mohla začít. Vypadalo to jako ráj. Sluníčko svítilo, všechno se bíle lesklo a první rolbou ujetý manžestr lákal k lyžování. Zítra je otevíračka, takže musíme první všechno připravit a zaučit se ohledně chodu areálu než budeme moct vytáhnout naše lyže. (Příprava areálu = vyhazování sněhu lopatou celý den)

S Honzou budeme vlekaři, což jsme nikdy nedělali, takže jsme se museli zaškolit na ovládání vleků. Poma je jednoduchá. Většinou tam ani nejsou žádné zádrhely a stačí jen hlídat děti. Zato kotva. To je trochu jiná pohádka. Aby ji člověk rozjel, musí vylézt nahoru do chaloupky na kuří nožce, kde je umístěný motor. Všechno zkontrolovat, případně dotankovat palivo a pak to teprve může rozjet. Rychlost se pak řídí zespodu pákou. To už je pohoda. Co nám ale nikdo neřekl je, že je děsně hlučná. Zvlášť když člověk stojí přímo pod hučícím peklostrojem. A to až tak, že se nedá pochytit nic z vysílačky. Naštěstí to všichni rychle pochopili a nic po nás v době chodu kotvy nechtějí. A když nějaký horlivý lyžař strhne ochraný plůtek, kotva se sama zastaví a v nastalém tichu se pak přes vysílačku komunikuje vcelku dobře.

Jeden večer jsme byli na nočním lyžování. No, lyžování se tomu úplně říkat nedalo, protože jaksi chyběl sníh, ale zážitek pecka. Když k tomu přidám i záchranu chlapíka se zlomenou nohou v přímém přenosu, když jsme všichni popíjíce pivko kolem ohně, rozjížděli malou párty a to, že naše auto zvládlo vyjet nahoru k lanovce, což jsme nikdo nečekal, to byla super akce.

Jinak je to poněkud nudná práce. Přes týden je lyžařů málo. Takže si Honza zvládá i číst. Nechápu. Víkendy jsou ale narvané a to pak člověk neví, kam dřív skočit a hlídat všechny možné strany a všechny lyžaře aby se při nastupování nepřerazili.

A taky je z toho vlekaření člověk občas unavený. Hlavně když celý den svítí sluníčko a je vedro jak sviňa. To se mi trochu vymstilo po pěti týdnech práce, v sobotu, kdy jsem takhle utahaná hodinu před koncem pracovní doby nedávala pozor a poma mi vyrazila zuby. Naštěstí máme super horskou službu a dostatek instruktorů, takže za mě mohl někdo zaskočit zatímco já hledala zub ve sněhu a plivala krev z rozkousnutého rtu. Jen teda Novozélandští zubaři zpravidla nemají o víkendech otevřené pohotovosti a jediná otevřená byla tři hodiny cesty. Takže jsem si v neděli udělala krásný celodenní výlet k zubákovi aby mi ty zuby slepil dohromady. Naštěstí se všechno povedlo a není poznat že by kdy něco chybělo. Jen doufám, že čtvrtá návštěva zubaře tu byla i poslední. Jsou tady totiž děsně drazí.

Do konce sezony nám zbývají tři týdny a jarní počasí se hlásí o slovo. Sněhu ubývá a začíná i víc foukat. To nám v posledních dvou dnech zajistilo volno, takže jsem měla možnost se jet podívat na stříhání ovcí. Věděla jsem, že je to rychlý proces, ale překvapila mě rychlost střihačů, kdy jim celé ostříhání jedné ovce s dokonalým rounem na konci trvá jen minutu a půl. To se pak nedivím, že jich zvládnou ostříhat kolem 250 za den. Jo a potěšilo mě, že vlna od nich nejde nikam do Asie, ale do norského Devoldu. Strávila jsem tam celé odpoledne a zapojila se mezi pracovníky. Neskutečný zážitek.

Jinak je to šílené, ale už jsme na Zélandu rok. Utíká to hrozně rychle. Stihli jsme ho vlastně víceméně objet celý dokola a doufáme, že během dalšího léta, které tu díky prodloužení víz máme, toho uvidíme a zažijete ještě další spoustu. Poznali jsme hromadu super lidí a udělali si kamarády z celého světa. Třešničkou na dortu je ale ubytování, ve kterém teď trávíme zimu. Úžasní majitelé, pokoj jako na zámku a nádherná zahrada kolem. Působí to jako oáza v poušti a je to pecka. Odtud se mi bude těžko odjížděl, ale další dobrodružství čekají.