Rumunský Fagaraš

Nápad vyrazit do Rumunska vzešel od Honzy. Chtěli jsme někam do hor a někam, kde nebudou lidi. A tak nakonec padla volba na rumunský Fagaraš.

Začali jsme jako obvykle plánovat až na poslední chvíli. Jeden den jsme naplánovali přibližnou cestu (lépe řečeno jen odkud kam chceme dojít) a koupili nejlevnější jízdenky, a den na to vyráželi. Pak začala oblíbená fáze balení a přípravy jídelníčku, která skončila velmi záhy, že to počká do zítra, protože autobus nám přece jede až odpoledne, takže máme vlastně spoustu času. Ráno to tedy v místnosti vypadalo jako po výbuchu a obrovská změť všeho se zdála být naprosto nesbalitelná ani do obrovské krosny a to nám stále ještě chyběla podstatná část - jídlo.

Jídelníček jsem se z části pokusila složit z nápadů a receptů z Outdoorové kuchařky a musím říct, že například takový nudlový ramen nebo polenta se slaninou a parmezánem byly opravdu

DEN 1. Hurá jedeme?

Balení se zdařilo včas a vzhůru na vlak. České dráhy jako obvykle nezklamaly a už na odjezdu jsme nabrali desetiminutové manko. A aby to nebylo málo, tak ani Flixbus nebyl lepší a se svou hodinou a půl České dráhy hravě trumfl. No, a pak už to šlo celé jen z kopce. Zpoždění přibývalo, spolucestující byli nervní a na přestup do Vídně jsme dojeli přesně v čase, kdy měl navazující spoj odjíždět. Ten jsme ovšem viděli jen zezadu, jak mu otevírají závoru a mizí v nenávratnu... Zůstat trčet před půlnocí ve Vídni s vidinou, že nejbližší spoj Flixbusu (Flix peníze nevrací, pouze v takovéto situaci přerezervuje spoj na nejbližší možný) jede až za 24 hodin je prostě paráda. Jedna noc v hotelu nebyla úplně to nejhorší a následná procházka Vídní se dala v klidu přečkat.

DEN 2. Tak už?

O den později se nám tedy podařilo konečně vyrazit dál na cestu. Mít ale v dálkovém autobuse zavřený záchodek a mrzuté řidiče není moc fajn. Cestu jsme naštěstí téměř celou prospali a o to víc jsme se divili, když nás autobus vysadil v Sibiu uprostřed průmyslové zóny, kde nebylo absolutně nic. Nic kromě mezinárodního letiště.

Po neúspěšném stopování, kdy si řidiči klepali na čelo a dělali na nás posunky, jestli jsme v době Covidové normální, jsme nakonec vyrazili místním MHD (zarazila mě dost jeho modernost - přeci jen první návštěva balkánu a moje představa o barbarských kmenech byla poněkud jiná) do centra a na vlak do Podu Olt, zastávky kousek za vesnicí Tălmaciu, kde začínala naše cesta vzhůru do hor.

DEN 3. Stoupání vzhůru

Nejprve po silnici ze zastávky vlaku, pak vesnicí Turnu Rosu a kolem kostela Mănăstirea Turnu Rosu po červené značce, která je hned od začátku velmi hustě značená a téměř nepřehlédnutelná. Nejprve jde stoupání lesem až téměř do sedla Saua Corbului (1568 m). Kvůli pozdnímu začátku výstupu a padající mlze jsme se nakonec došli jen do sedla Șaua Sărata, kde jsme postavili stan, uvařili véču a šli brzo spát.

DEN 4. Slunce, mlha, psi a bouřka.

Ráno jsme vstali před východem slunce a užili si krásnou inverzi, nasnídali se a vyrazili na cestu. Přes sedlo Saua Budislavului (2159 m), Șaua Avrig (2172 m) a stejnojmenného jezera. Dolů jsme byli nuceni projít v prudkém sestupu skrze stádo ovcí, což se výrazně nelíbilo pasteveckým psům, kteří se na nás se štěkotem a vyceněnými zuby vrhli. Nevypadali moc mírně ani po tom, co je bačové okřikli. Dalším vrcholem byl Saua Scării (2152 m) pod kterým je jedna z mnoha útulen a pěšina k němu se vinula ve svahu po krásně vrstevnici, jen škoda mlhy, protože nebylo vidět dolů. Prošli jsme do sedla Șaua Șerbota (2123 m) a ještě kousek pod vrchol Șerbotă (2331 m). Začínalo pršet a v dálce zněly hromy, tak jsme se otočili a vrátili kousek do sedla, kde se dal postavit stan. I přes velmi časné táboření jsme oba usnuli a Honzu probudil až pozdě odpoledne pastevecký pes vylizující nám z ešusu zbytek polenty se slaninou. I tak jsme šli zase spát už za padající tmy.

DEN 5. Nahoru a dolů aneb nejtěžších 16km co jsme kdy šli.

Dnes nás na rozehřátí čekal vrchol Șerbotă (2331 m), abychom si užili dalšího krásného východu slunce a snídaně na kopci. Až ráno jsme tak viděli vzdušný hřebínek na vrchol Negoiu (2535 m), který jsme chtěli jít už předchozí odpoledne. Byli jsme tak nakonec docela rádi, že jsme tam vyrazili až ráno a ne předchozí den v dešti, protože některé úseky byly spíše lezecké a s řetězy, připomínajícími místy lehoučkou ferratu.

Výstup na vrchol přes Custura Saratii a sedlo Șaua Cleopatrei (2430 m) byl vcelku náročný. Podle map jsme počítali s tím, že to bude tak na hodinku a půl až dvě a nakonec jsme to šli čtyři a rádi jsme viděli vrchol. Následující sestup k jezeru Călțun také nebyl úplně lehký, ale počasí nám přálo a výhledy byly parádní. V jezeře je zákaz koupání, což nám Honzu trochu mrzelo, ale naštěstí to bylo vykoupeno nalezením otisku žrejmě medvědí tlapy mezi kameny v blátě. Pak už nás čekalo jen pár dalších kilometrů - nahoru a dolů... hlavně.

Přes Paltinu (2399 m) nad Transfagarašskou silnicí, Iezerul Caprei (2418 m) a jezero Capra (odtud je v mapy.cz značená ferrata, ale je to běžná horská pěšina) až pod Mircii (2470 m) k Lacul Podu Giurgului , kde už jsme sotva motali nohama a sestup už se podobal spíš bezmocnému letu dolů než chůzi. Trek od ranních sedmi hodin do půl deváté do večera nám dal pořádně do těla.

DEN 6. Nejvyšší kopec a konečně chvíli po vrstevnici.

Snídaně za východu slunce, pěkná kosa a Rumuni divící se, že filtrujeme vodu z bažiny. I takové může být ráno. A jezero s ledovou krou plovoucí uprostřed také nemohlo zůstat ošizené. Není nad to mít s sebou někoho, kdo vám večer předčítá Karpatské hry od Nevrlého a snaží se je občas aplikovat do programu. Takže hra na krásné jitro se skládala z písně, cvičení a právě oné ledové vody. I já jsem tam vlezla... omylem. Ledová voda má zřejmě opravdu dobré účinky, protože Honza si po ní kýchl tak, že na sebe málem poštval psy.

Vyrazili jsme tentokrát trochu později a špacírovali přes sedlo Șaua Podragu nad údolím s jezery a horskou chatou až na Moldoveanu (2544 m), nejvyšší vrchol Rumunska. Dostali jsme se do oblasti, kam vyráží i spousta místních na jednodenní nebo víkendové výlety, protože kolem nejvyššího vrcholu provoz výrazně stoupl. Asi nebyl tak šílený jako bez korony, ale i tak tam bylo dost lidí a v jednom exponovaném místě při přechodu na vrchol byla i fronta. Nahoře fotku a rychle odtamtud pryč. Ještě jeden horší sestup a dlouhý výstup a pak už se pěšina zase trochu narovnala po vrstevnici a šlapalo se pěkně.

V jednom místě jsem potkali zmiji, která zalezla do křoví. Chvíli do něj Honza šťouchal, protože chtěl zmiji vidět a došli nás dva Rumuni, v potřebě je varovat jsme jim chtěli vysvětlit, že v tom keříku je had a chlapík nerozumě nám absolutně nic jen prohlásil "No,no it´s Rododendron a chvatně sáhl po květech přímo v keři. Zděšení v nás a "Ssss" ho vyděsilo a mazali dál. Potřebovali jsme ještě ujít docela dost kilometrů, ale z Negoiu jsme byli poměrně unavení, tak jsme to zapíchli dřív. Vybrali jsme si jezírko... mimo trasu, pár set výškových metrů dolů, ale ze shora se nám moc líbilo.

Dole už tak moc supr nebylo, vody po kolena a usazené cosi. Večeři jsme uvařili z potůčku a než jsme se stihli uklidit do stanu už po nás zase šli pastevečtí psi od stáda, které kolem procházelo. Vyštěkávali nás hodnou chvíli, než je to přestalo bavit, pak šel Honza uklidit zbylé věci a vyštěkali ho podruhé. Já jsem si navíc užila noc plnou přemýšlení, jestli stihnu otevřít stan, až se bude chtít snězené večeři na výlet. Příště i když voda bude procházet varem ji radši ještě přefiltruju...

DEN 7. Už se ta krajina konečně začíná podobat tomu, na co mě všichni lákali a sestup dolů.

Ráno jsem uvítala s radostí. Opět pěkný východ slunce mi zvedl náladu z probděné noci. Jen snídani se nějak nechtělo. Vyrazili jsme. Nejprve těch pár metrů co jsme prve sešli dolů a pak už se krajina zaoblila do travnatých pahorků. Úzká pěšinka, značky každou chvíli, oproti předchozím dnům cesta rychle přešla do lehké monotónnosti, ale měla něco do sebe a ubíhala pěkně.

U posledního bivaku (rozuměj útulny pro extrémní případy špatného počasí) na trase přes Fagaraš se začalo klesat a klesat už se nepřestalo. Nejprve vysokou trávou a hustníkem nalevo a pak smrkovým lesem. Podle Honzy jak dělané pro medvědy. S tím jsem se opravdu potkat nechtěla. Porost postupně houstl a značka vedla dál. V jednom místě v polomu se na chvíli ztratila, ale pak jsme ji po lehkém bloudění objevili zpátky na hřebeni. Hustá tráva, lopuchy a kopřivy nás doprovázely až do sedla Curmătura Lerescu Mic a ještěm kus pod něj. Tam jsme chvíli bloudili, ale rezavá značka trčící uprostřed lopuchů nezklamala.

Došli jsme do hlubokého údolí k potoku, kde začínala široká šotolinová cesta (Na mapy.cz značená jako pěšina). Byla místy rozježděná od lesáků, které jsme záhy i potkali a u hospodářských budov o dva a půl kilometru dále i stopli. Vzali nás ještě večer do Zărnești, čímž nám ušetřili asi dvacet kilometrů po silnici. I kdybychom si něco stopli z osady Plaiul Foii, museli bychom ujít něco kolem dvanácti kilometrů po široké cestě.

Večer v Zărnești jsme se utábořili v parádním pangejtu za vesnicí v křoví a druhý den spali jako zabití až do devíti. Vlak nám jel až odpoledne, tak jsme půl dne jen odpočívali ve stanu. Ze Zărnești jsme za 5 Lei dojeli do Brașova, odkud nám pak jel i Flixbus - jako obvykle se zpožděním.

DEN 8. Domů.

I přes všechny zpoždění, paní, co nás vyděsila, že musíme mí na cestování negativní test na Covid a zádrhel s chudákem Rumunem na hranicích s Maďarskem jsme dorazili (bez nutnosti testu) na přestup do Budapešti včas, návazný spoj domů jsme tak stihli a pak už nám bylo všechno jedno. Příště do Rumunska zase, ale raději vlakem.