Půl roku v dodávce

Teprve se pořádně rozkoukáváme a hle, už je to půl roku co bydlíme v dodávce, přes sedm měsíců jsme na Zélandu a devět měsíců mimo Evropu. Jaké to je být tak dlouho pryč a jak se vlastně žije v autě? Při práci na sadu je na přemýšlení hodně času, takže jsem si to mohl v hlavě všechno trochu porovnat a rozdělit to na pár sekcí.

Když jsme odjížděli na dva měsíce do Kanady, připadalo mi to jako obrovská a hrozně dlouhá cesta. Ne že bych na dlouhé pobyty v zahraničí nebyla zvyklá, ale tohle bylo přeci jen něco jiného. Kanada ale utekla ani nevíme jak a ocitli jsme se na Zélandu.

Po prvních týdnech bydlení a práce na koňské farmě u místní rodiny kousek od Auckandu, jsme se trochu přizpůsobili místnímu anglickému dialektu a po tom co jsme koupili auto, jsme mohli začít s pořádným životem nomádů, jak je tady obvyklé a velmi oblíbené.

Nejprve bych asi měla zmínit specifika naší dodávky s pracovním názvem Plechovka / Kulový blesk / Želva (ninja) / prostě auto / atd., aby jste si ji mohli představit.

Koupili jsme jednu z nejvíc rozšířených dodávek na Zélandu. Malou japonskou káru Mitsubishi delica, je to vlastně úplně to samé auto jako Mazda bongo a Nissan Vanette, protože je všechny dělá jedna fabrika, jen na ně nalepili jinou značku. Motor nemá v čumáku, ale pod sedačkou spolujezdce, takže topení je zajištěno po celou dobu jízdy. V zimě jsou vyhřívané sedačky žádoucí, ale v létě, když na vás paří sluníčko skrze sklo a k tomu se přidá spodní vyhřívání, jste během chvíle spocení jak myši a zadek se koupe v loužičce potu. To zvláště po vylezení ven vypadá, že jste to nestihli na záchod.

Další perličkou je autobaterie pod sedačkou řidiče. Jo, je blízko k motoru, ale když potřebujete někoho nahodit nebo se nechat nahodit, je trochu oříšek se po otevření a odklopení sedačky dostat k zapalování a pedálům. Za dobu co tu jsme už máme skóre dvou nahození nás a asi šesti nahazování lidí okolo. Zvládlo se to vždy, ale možná z nás na konci pobytu budou gymnasti, co se zvládnou složit do malého prostoru, jako to občas ukazují v cirkuse.

Na přední sedačky se dají nacpat až tři lidi, ale soudruzi z Japonska jaksi nepočítali, že my Evropani jsme krapet vyšší a asi o polovinu širší, takže Honza když řídí se téměř dotýká hlavou stropu a kdyby měl ramena jen o trochu víc namakaná, tak se ani nevejde na sedačku. Je teda pravda, že máme mezi námi na sedačce umístěnou lednici, která prostor dost výrazně zmenšuje, ale i tak. Je to auto spíš pro liliputy.

To samé můžu napsat i o “obytné” zadní části, ale za to můžu vlastně tak trochu dost já. Když jsem měřila, jak velkou uděláme kuchyň, zapomněla jsem přeměřit postel a ta je ve výsledku mnohem kratší, než jsme chtěli. Příště to uděláme asi trochu jinak, ale ono není úplně lehké všechno nacpat na prostor 1,6 x 2,5 metrů. Zvlášť, když se někam musí vejít dva 25 litrové barelů na vodu. Na výšku máme sice úctyhodných 1,4 metru, ale na postavení to stejně není, ale postel je vypočítaná tak, aby si na ní pohodlně sednul i Honza. To se mi totiž změřit podařilo.

Když porovnám romantické představy při přestavbě auta s realitou, je to trochu tvrdý náraz. Postel je sice skládací na gauč, ale v realitě je to úplně k ničemu a stejně máme postel většinu času rozloženou a skládáme ji jen, když potřebujeme vyndat nějaké trvanlivé potraviny (takže pořád), které skladujeme za šuplíkem na prádlo, k tomu je taky potřeba přístup často, a nebo když potřebujeme doplnit/vyměnit vodu v barelech.

Po nainstalování elektrické vodní pumpy se nám totiž trochu zvýšila spotřeba vody. Jenže, tím, že za šuplíkem s oblečením je další krabice, je milý šuplík víc vystrčený do prostoru, čímž pádem není možné vyndat barely na vodu, které jsem při vymýšlení interiéru úplně výborně umístila doprostřed kuchyně. Myšlenka byla, že si přece budeme často dělat gauč, takže budou dobře přístupné. Jak už jsem zmínila, tak v realitě je to ta největší blbost, co jsem mohla vymyslet. Protože při každém doplňování vody je potřeba udělat o čtyři kroky víc, přičemž se šuplík ocitá mimo auto a matrace se “láme” napůl a strká dozadu, aby se nemusela složitě zašupovat pod druhou.

Úložného prostoru pod postelí se ze začátku zdál dostatek. S postupujícím časem a zabydlováním nám ale stejně přibývá věcí, takže už pomalu pokukujeme po rakvi na střechu (v době publikování příspěvku už ji máme), protože lyže, boty na lyže a teplé boty do sněhu zabírají neúměrně moc místa.

Asi nejlepší část nábytku co máme, je peřiňák. Protože se do něj zvládla nacpat celá naše knihovna čítající momentálně asi patnáct titulů, krosny, spacáky a spousta dalšího “nepořádku”, který se zavře poklopem a vršek ještě slouží jako polička. Jo a nesmím zapomenout kapsáře na záclonách, to je taky super věc, hlavně na drobnosti.

I doma je základem kuchyně velká kuchyňská linka. Tu naši se mi bohudíky podařilo udělat co největší to šlo, takže na jedné půlce může stát vařič a na druhé krájet ingredience. I když teda občas mám strach, že nám od plynového vařiče něco chytne, ale už jsme to vcelku vymakali. Taky máme venkovní výklopnou poličku na vaření. Jediné, co je v kuchyni fakt zbytečně a jen to zabírá místo, je přenosný záchod. Podle zákona ho musíme mít, ale tím že 99% míst na kempování záchodky má, ho nepoužíváme a asi ani nikdy nepoužijeme. V zákoně je taky, že musí být přístupný když je rozložená postel. To jsme vymysleli tak, že se k němu sice člověk dostane, ale může to považovat za další trénink na krabicového gymnastu a po příjezdu domů si najít práci u komediantů. Myslím, že popisovat cestu k němu netřeba. Je prostě v rohu a dole pod kuchyňským nádobím…

Kromě malé postele a pár drobností, které to dělají trochu složitější, ale není život v autě až tak strašný. Teda když pominu fakt, že ve dvou na tak malém prostoru přichází poměrně často ponorka a v takovém případě se člověk prostě nemůže sbalit a jít do vedlejšího pokoje. A vlastně většinou ani ven, protože když už ponorka nastane, je to v době, kdy jsme zavření vevnitř kvůli špatnému počasí. A sedět na dešti jenom proto, že nás ten druhý štve fakt není nejlepší řešení.

Na bydlení v autě je asi nejlepší svoboda. Zastavujeme kde se nám líbí, čekáme si na hezké počasí, kterého s postupujícím podzimem trochu ubývá. Jednotlivé regiony naštěstí ještě nezrušily úplně všechny kempy pro dodávky jako jsme my a tak si člověk může užívat cestování bez nutnosti spát jen v obrovských komerčních kempech s další stovkou lidí.

Ze největší výhodu domečku na kolech považuju to, že má člověk všechny věci konstantně s sebou. Takže nemůže nastat situace, kdy jedete autem třeba na dovolenou a necháte doma spacáky nebo boty.

U nás v Evropě trochu upadá koncept veřejných prádelen, ale tady to frčí ve velkém a dost lidí doma ani pračku nemá. I my jsme se po nějaké době naučili je používat a je to vcelku fajn.

Potraviny jsou tu podobné jako v Evropě a velmi rychle jsme se přeučili i na místní dobroty. Protože hovězí maso tady a doma se nedá vůbec srovnávat. Ne že bychom ho jedli každý den, ale občas si za 5-7$ koupíme takový flák, že to máme na dvě jídla a je bezkonkurenční. Jinak jsou ceny momentálně hodně podobné jako doma, až na rozdíl, že tady lidi vydělávají dvakrát až třikrát tolik.

Zatím se nám daří vyvažovat práci a cestování. O co jsme natáhli sbírání třešní, o tolik víc jsme mohli zbytek léta strávit na cestě (články budou přibývat postupně) a teď si zase chvíli užíváme, že jsme na jednom místě a máme jistou práci. Stejně jako před dvěma roky v Norsku sbíráme jablka pro malinkou rodinnou firmu, která z nich dělá džusy. Trochu jsme si uklidili a upravili společenskou místnost. Honza si v ní dokonce postavil z palet postel a koupili jsme gauč, takže je tam mnohem víc útulno a nakonec to dopadlo, že tam přebýváme ještě s jednou dvojicí skoro nonstop. Já teda spím v autě, protože v noci ve zdech rejdí myši a vačice a nedá se tam spát.

Jinak život je tu o dost poklidnější. Ulice ve městech širší, domy nižší a celkově tady nikdo nikam nespěchá. Asi hodně dělá to, že je tady mnohem menší zalidnění. 5 milionů lidí (polovina ČR) na ploše 4x větší než naše republika. Jen 5% je obydleno, zbytek je krásná příroda. Občas zavítáme do většího města, ale s ruchem Prahy se to nedá srovnat a člověk si velmi rychle odvykne.

S prodloužením víz od vlády tady můžeme zůstat o půl roku déle než jsme prvně plánovali. Takže jsem zvědavá, jakých bude dalších 12 měsíců na tomto ostrově.

Na zimu máme práci v lyžařském areálu a bohudík se mi podařilo sehnat ubytování v normálním domě. No, už se nemůžu dočkat. Bude to po dlouhé době příjemná změna.

Následuje změť vzpomínek a fotek z celého průběhu cestování v autě.

Tentokrát trochu více povídací příspěvek. Malá fotogalerie je na konci.

Zpět na přehled příspěvků