Paparoa trail na kole

K článku nemáme moc fotek, protože z kola se moc fotit nedá, ale na konci je video z kamery na helmě a myslím, že docela vystihuje jaký tenhle výlet byl. :)

Z Honzova deníčku: (protože to zase stihl napsat dřív že jo)

Už jsme toho na Zélandu spoustu nachodili a najezdili na surfu, na kajaku, na lyžích, na koních i na traktoru, ale ještě jsme tu pořádně nevyrazili na kolo. Tak jsme si řekli, že by to chtělo napravit. Mělo to jen jeden háček. Neměli jsme kolo. A peníze… Ale takové detaily nás nemůžou rozházet.

První kolo jsem ukořistil při práci na sadu, kde ho někdo nechal před dvěma lety ležet, že už se na tom prý nedá jezdit. Od té doby se na něm popojíždí jen po sadu a do krámu. Což mi přišlo škoda, tak jsem místní přesvědčil, že ho na pár týdnů oželí. Sice je to plečka, ale má nosič. Dvě potrhané cyklobrašny jsme následně sehnali v sekáči/smeťáku ve Wanace. Ivče se podařilo si domluvit druhé výrazně kvalitnější kolo od Lisy, u které jsme bydleli přes zimu.

Naplánovali jsme několik vícedenních výletů na východním pobřeží, přičemž jako první přišel na řadu Great walk Paparoa. Oblíbený 55 kilometrů dlouhý pěší trail, na který se ale smí i na kole. No, když se na něj smí i na kole, tak to musí být na kole lepší ne? Na oficiálních stránkách ho pro cyklisty doporučují na dva dny a obtížnost má prý grade 4. Nevím, co znamená grade 4 (předpokládám, že je to víc než grade 1, 2, 3) a 50 kilometrů zvládneme levou zadní za jeden den ne?

Tak jsme brzy ráno dojeli na kopec na začátek trailu, kde jsem vyložil věci a Ivču a odvezl auto zpět dolů do vesnice, kam snad půjde odpoledne z cíle snáž dostopovat. Pak jsem to ale ještě musel vydupat na kole zpátky na kopec. Takže jsme začínali šlapat až po deváté hodině.

Okolní turisté se vsázeli, za jak dlouho se pode mnou mé kolo rozpadne.

Trail ze začátku stoupal pozvolna kolem potoka a ačkoliv byl terén náročnější než jsme čekali, šlapalo se mi dobře. S postupem času se mi ale začínalo šlapat hůř a hůř, což jsem samozřejmě přisuzoval prudšímu stoupání a Ivča mi na své "devětadváce" začala ujíždět.

Konečně jsme se vydrápali na hřeben a mohli si začít užívat i kratší sjezdy. Už bylo na čase, abychom to dnes celé stíhali. Až na to, že já si nějak neužíval ani sjezdy. Nakonec mi to nedalo a zkontroloval jsem kolo, jen abych zjistil, že mám zadní poloprázdné a zřejmě proto jsem se cestou nahoru tolik nadřel. (Jasně, řeknete si, že toho jsem si mohl všimnout už dávno, ale já byl přesvědčený, že jsem prostě jen lemra.)

Po dofouknutí kola jsem si konečně užíval jízdu i ve sjezdech. Ale bohužel jen asi na dvacet minut, načež jsem měl kolo znovu prázdné. Nevadí, mám s sebou lepení, duši opravíme. Ale než vůbec stáhnu plášť, slyším, že vzduch utíká přímo u ventilku, který je zřejmě natržený. Náhradní duši jsem si k lepení zatím neobstaral, takže to vypadá na zábavný den plný dofukování.

Navíc hřeben nevedl vůbec po vrstevnici, ale vlnil se nahoru a dolů. Rázem nám těch 55 kilometrů nepřipadalo vůbec málo. Ale výhledy do okolí a krásné počasí to všechno dost vylepšovalo. Kolem druhé odpolední jsme dojeli k chatě, od které jsme odhadovali zbytek hřebene tak další dvě hodiny jízdy. Ale tabule udávala pro cyklisty 5 hodin. Navíc jsme vzali málo jídla. To co nám normálně na túry stačí, jsme sežrali za dopoledne a odpoledne na tyčinkách a zbytku burákového másla už nebylo úplně košér a hlaďák se dostavil příliš brzy.

Hřeben byl moc krásný, ale několik dalších hodin se skládalo z krátkých sjezdů, následného vyšlápnutí či vytlačení pomalu se vyfukujícího kola a před každým sjezdem opětovného dofouknutí. Kolem páté odpolední jsme začali konečně sjíždět po lesním trailu úzkými zatáčkami dolů do údolí. Přestalo mě bavit kolo stále dofukovat, navíc jsem zjistil, že čistě při sjezdech zadní kolo nepotřebuji a zbytek jízdy do údolí jsem smýkal prakticky po ráfku.

Na pobřeží jsme dojeli před osmou večer, chvíli před západem, tak jsem začal okamžitě stopovat. Jen nebylo prakticky koho. Nakonec jsem se na blízkém parkovišti nasáčkoval do auta postarší dvojici, ze kterých se vyklubali Angličan a Pražačka. Ti mě hodili až do Greymouth, kam jeli do supermarketu. Já bohužel potřeboval ještě dalších 20 kilometrů do vesnice k autu, na což se už moc netvářili.

Padla tma a já se pokoušel stopovat v mém směru bez valné naděje na úspěch. Poměrně záhy mi došlo, že dnes už mi nikdo nezastaví. Vyrazil jsem tedy k blízkému supermarketu, kde jsem moji již známou dvojici ukecal, aby si se mnou ještě udělali výlet.

No nakonec vše dobře dopadlo a zpět za Ivou hlídající kola v kempu, jsem přijel asi v 11 v noci. Byli jsme utahaní až hanba. Ivča málem usnula na gauči před kuchyňkou a vyčerpané tělo jí nedalo spát ani v noci, kdy po skromné večeři proseděla půlku noci s hlavou ven z auta, jelikož jejímu žaludku se jeho obsah víc než nelíbil. Ráno když jsme balili věci jen ležela ve stínu na karimatce a vypadala, že každou chvíli pojde.

A jaké plyne z příběhu ponaučení? Pokud někdo tvrdí, že trail je na dva dny, zvažte, jestli není opravdu na dva dny. A pokud udávají grade 4 (ať už to znamená cokoliv), vezměte si s sebou pojízdné kolo, ideálně ne ze šroťáku.

No a my už máme naplánovaný další výlet. Tenkrát radši na ty dva dny. Na stránkách teda píší na tři, ale tak dlouho to přece trvat nemůže!

PS: Další den po výletu jsem koupil duši, že ji vyměním a zjistil jsem, že nebyl trhlý ventilek, ale díra vedle něj, kterou jsem na hřebeni mohl klidně zalepit..