Mt Arthur

Po kajakovém dobrodružství jsme si cestou zpátky směr Nelson udělali zastávku na lososí farmě. Půjčili jsme si u nich zadarmo pruty a šli do jezírka chytat. Vedle nás se postavil pán a tahal jednu rybu za druhou. A my ani jeden nic. Zaboha jsme nemohli přijít na to, jak to dělá. Až to Honza nevydržel a donesl nějaké rybí krmení, že to zkusíme s ním, protože další skupinka naproti si to taky donesla a po navnadění tahala taky ryby jak na běžícím páse. A vzhledem k tomu, že už jsme bez úspěchu lovili víc než hodinu a měli v plánu během dne ještě někam dojet, tak jsme fixlovali taky. No a hned to šlo líp. A pak jsem přišla i na to, jak to udělat bez návnady. Rybář ze mě ale nejspíš nebude.

Nachytané rybky jsme si nechali vyfiletovat a dát do ledu, aby vydržely na další dny. Jednu jsme sežrali na místě syrovou s wasabi a sójovou omáčkou. To vám byla taková dobrota.

Po rybách jsme vymysleli další výlet s kamarády Ondrou a Majdou. Ti se nastěhovali před zimou do Nelsonu a k našemu cíli - kopci Mt. Arthur - to neměli až tak moc daleko. Takže jsme se sešli na parkovišti pod ním. No, cesta na to parkoviště byla teda dost krutá. Barča, která bydlí v Motuece, městě dole u pobřeží, nás sice varovala, že s autem s pohonem na dvě kola by tam nejela, ale my to zvládli i s tou naší rachotinou a dodatečnou zátěží na střeše v podobě kajaku.

Mezitím co jsme čekali na Ondru a Majdu, balili jsme si věci do batohů. Museli jsme si dávat ale hodně pozor a nenechávat věci jen tak bez dozoru. Kolem se totiž tradičně ometala Weka. Straka v těle slepice, co čóruje úplně všechno, nezávisle na tom, jestli je to jedlé nebo ne. Jednomu páru od vedlejšího auta sebrala z kufru celý trs banánů. Nechytli ji.

Když kamarádi dorazili, vydali jsme se na chalupu o pár kilometrů dál. Zatím plná nebyla, ale raději jsme si tam zabrali místa spacáky. A ještě, že jsme to udělali. Když jsme se vrátili z pozorování západu sluníčka, a Honza z vrcholu, který si prostě potřeboval dát už ten den a nečekal do dalšího dne na nás, bylo v chatě plno a další skupinka stepovala na zápraží a vymýšlela, jestli se vejde na podlahu nebo ne. Navíc ti, co už byli vevnitř tam totálně nažhavili kamna a nedalo se tam ani dýchat. Paráda. Vařili jsme venku, abychom se neupekli. Když jsme si ale chtěli zalézt na horní patro hrát karty, pekli jsme se a střídali u malinkého okýnka se nadechnout.

Noc byla ve znamení pocení jako při horečce, takže jsme s nadšením přivítali ráno a možnost vypadnout ven. Čekal nás totiž výstup na vrchol Arthur. Začínalo to příjemně mírně do kopce a pak se poslední úsek pěkně zvednul do škrábání po štěrku, kamenech a sněhu. Ale ty výhledy dolů na záliv a na druhou stranu na hory ve vnitrozemí byly krásné.

Cestou dolů jsme to vzali krátkou oklikou podívat se na další chatu, která ale narozdíl od té na hřebeni byla dole v údolí u řeky. I při pozdním odpolední tam byla slušná námraza a zase nám připomněla, že zima se blíží. Po noci v teple chaty se nám do auta moc nechtělo, takže jsme s Honzou začali vymášlet, jakou chatu před zimou ještě navštívíme.

Rozloučili jsme se s Majdou a Ondrou, kteří jeli domů, aby měli čas se připravit a odpočinout na další den do práce, a my vyrazili směr jih.