Milford sound great walk

Od doby, kdy jsme se nastěhovali do Wanaky, jsme pořádně nikde nebyli, takže bylo na čase to trochu napravit. I přes to, že nám tu už začíná zima, počasí se zdálo být ještě dost dobré na odškrtnutí si dalšího “great walk” - nejkrásnějších treků na Zélandu - Milford sound, ležícího v malebném Firdlandu, oblasti tvořené fjordy a hustými pralesy na jihozápadě země. Navíc je zařazen mezi nejkrásnější treky světa, takže jsem ho nemohli jen tak vznechat. V sezoně, která trvá od října do dubna, se sem více méně nedá vůbec dostat, protože počet lidí je dost výrazně omezený a je nutná rezervace. Nicméně všechna místa jsou obvykle do dvaceti minut po spuštění vyprodaná. I to byl důvod, proč jsme vyrazili až druhý víkend po tom, co tam tohle šílenství skončilo.

Na jaře zbývá občas moc sněhu, tak podzim byl vlastně sázka na jistotu. Já jsem měla od Vánoc úplně první volno a honza taky dostal na pondělí propustku, tak jsme se rozhodli to hecnout. Normálně se trek chodí 4 dny. My máme už tradičně ego vysoko a chceme ho dát za dva a půl, samozřejmě ve víře svobodného rozhodnutí, že jo.

V pátek večer po práci jsme nasedli do auta a vyrazili. Oba unavení, ale natěšení na výlet. Skoro čtyři hodiny řízení, ale do kempu jsme dojeli těsně před půlnocí a pozdravili se s Jirkou a Milanem, kteří půjdou s námi. Měli udělaný ohýnek, ale jelikož jsem řídila většinu cesty a byla úplně vyřízená, už jsem si s nimi pivko nedala a šla rovnou zalehnout.

Ráno ještě za tmy jsme popojeli kousíček dál na parkoviště, kde jsme plánovali začít přechod. Jelikož se nám nechtělo platit 150 dolarů za loď a taky proto, že jsme si chtěli hned první den dát do těla, jsme si vybrali cestu přes Dore pass (1390m). Jediné sedlo, přes které vede pěší cesta do údolí řeky Clinton. Je to čistých 1000 výškovách metrů, které člověk musí překonat. Nejprve se brodí řeka Eglington, pak se jde skrz hustý prales a poslední výšvih po trávě a suti. Pro nás i po sněhu, protože pár dní před naším startem dost nasypalo. Ale zase to mělo konečně nádech zimy, na kterou se tak těším.

V sedle jsme si dali oběd, pokochali se inverzí, přes kterou jsme absolutně nic neviděli a vzdali se dolů do mraků. Naštěstí se během toho, co jsme traverzovali k sestupové cestě, mraky roztrhaly a otevřel se nám výhled na konec jezera Te Anau, kam dojíždí lodě, přivážející turisty na začátek treku. No podívaná to byla náramná. Sluníčko svítilo do zbytků mlhy a dělalo parádní duhu. Jediné, co nám cestu dolů ztěžovalo, byla bažina (ty najdete na Zélandu v jakékoli nadmořské výšce, na rovině i ve svahu) a další hustý prales, kde jsme několikrát ztratili cestu a prodírali se větvemi a kapradím. Ne nadarmo se tahle cesta nedoporučuje nezkušeným. Jirka nabral tempo a zmizel nám už nahoře v bažinách, ale dole na nás hezky čekal odpočívajíce u řeky. Pak jsme natáhli krok, abychom došli na chalupu, než se setmí. Po krásném sedle a zajímavé cestě dolů už byl široký turistický chodník oficiálního treku trochu nuda.

Spokojená a příjemně unavená z celého dne jsem se šla uložit na kutě. Spalo se dobře. Teda jen asi do čtyř do rána. Pak se milé skupiny Japonců začaly balit a dělat hluk. My jsme vstávali v půl šesté a oni pořád ještě šustili vším co měli a balili. V půl sedmé jsme byli už i po snídani a vyřáželi a oni si teprve ke snídani sedali a začali vařit. Nechápu co jim na tom trvalo tak dlouho. No což, my jsme se jali jim utéct a stějně jsme plánovali dojít až na třetí chatu na cestě

Z chaty Clinton ke druhé chatě Mintaro, která sedí těsně pod začátkem hlavního stoupání celého přechodu, je to 18,5 km. To jsme zvládli poměrně rychle a to i přes to, že jsme stihli nastoupat 540 výškových metrů. Na Mintaro už takhle pozdě v sezoně nesvítí vůbec žádné slunce, takže jsme si jen dali rychlý oběd ve vymrzlé chatě a vyrazili do sedla McKinnon pass. Bohužel se nám ale během výstupu zase zatáhlo a tak jsme se na hoře sice kochali nádhernými strmými štíty, ale působily dost ponuře a pár se jich koupalo v mracích, ale i tak podívaná nádherná. V sedle je i přístřešek, teda spíš chata, která ale slouží jen jako nouzová v případě špatného počasí. To je tady celkem často. Navíc tady umí opravdu pořádně foukat a tři předchozí boudy tu vítr prostě odfoukl. Ta co tam stojí momentálně vypadá dostatečně robustně, ale člověk nikdy neví. Dali jsme si sváču a pomalu vyrazili na poslední sestup k chatě Dumpling.

Sestupuje se velice strmou stěnou a soutěskou s vodopády s průzračně modrou vodou. I když nám nesvítilo a byla strašná zima, chvíli jsme se jen tak kochali z vyhlídkových plošin. Honza běžel na před podívat se ještě k vodopádu (to, že je to nejvyšší vodopád na Zélandu jsem se dozvěděla až záhy) a já s Jirkou a Milanem jsme si šli svým pomalejším tempem. Zbylých 12,5 km a 560 výškových metrů od Mintaro hut jsme zvádli tak akorát abychom na Dumpling hut dorazili před tím, než padla úplná tma. Chata byla dost obsazená a opět lidmi, kteří nejspíš neznali pravidla společného soužití na chatách a to jak večer, tak i ráno. No, příště asi pojedeme radši pod stan.

Původní plán nezahrnoval spaní na chatě Clinton, ale pod některým z přístřešků kousek dál, ale jakmile jsme vlezli do tepla ke kamnům, už jsme neodešli. Uvařili jsme si večeři ve společnosti dvou Japonských skupin a já se chystala jít na kutě. Odešla jsem si ještě na povinnou procházku na kadiboudu, když jsem si všimla, že obloha žhne růžovou a zelenou. Polární záře! Spojila se mi informace, kterou jsem četla ve zprávách a s tím co se nade mnou odehrávalo. Letěla jsem pro foťák a zburcovat ostatní, ať se jdou taky podívat. Sice jsme zrovna byli v hlubokém údolí, ale kochali jsme se dobrou hodinu. I pár obrázků se mi povedlo zachytit. Sice mě trochu mrzelo, že jsme tak hluboko a nemáme lepší výhledy, ale i tak to bylo něco.

Poslední den už byl jen ve znamení dostat se k lodi, která nás převeze přes fjord Milford k silnici, kde si snad stopneme nějaké auto, které nás vezme k našim autům. Ráno opět mrzlo a tak jsme šlapali poměrně rychle, abychom nezmrzli. Po cestě už stejně moc výhledů nebylo, jen jeden další vodopád a Bell rock, kámen vymletý vodou zevnitř tak, že si v něm mohl člověk pohodlně stoupnout. Zbytek cesty kolem řeky a jezera jsme se jen na pár vyhlídkových místech kochali obrovskými pstruhy, kteří se v tomhle období jedou vytřít výš po proudu a dorazili do cíle. Milford sound mě nepřestane udivovat svými strmými stěnami, které jsou mnohdy přes kilometr vysoké. Vítr skoro nefoukal, takže se i zrcadlily v tmavé mořské vodě.

Malá loďka nás převezla přes vodu a čekala nás poslední výzva výletu. Stopnout si nějaké ochotné cestovatele, kteří by nás vzali čtyřicet kilometrů zpátky k našim autům. Naštěstí jsme nemuseli čekat dlouho a jeli jsme. Nás vzali dva rybáři, kteří se vraceli z lovu tuňáků a kluky ochotná rodinka ze Singapuru. Byli jsme tak u aut mnohem dřív než jsme čekali a mohli se vydat na zaslouženou odměnu v podobě burgeru v hospodě v Te Anau. Tam jsme se nadlábli a frčeli domů, kde jsme padli.

Na Milford trek jsem před tím, než jsme vyrazili, slyšela rozporuplné názory. Někomu se líbilo hodně, jiní byli zklamaní. Za mě bych řekla, že to stojí za to vidět, ale rozhodně ne v sezoně. Ne jen proto, že to stojí včetně lodí a ubytování asi 750 dolarů na osobu (asi 10 500 Kč), tak i kvůli těm davům, které tam musí být. My jsme potkali lidi jen na chatách, jinak tam nebyla ani noha.

Trasa ZDE

62 km

2400 m převýšení

2,5 dne