Liverpool hut a Rob Roy

Když jsme se nabažili okolí nejvyšší hory, bylo na čase se zase posunout někam dál. Teda, vlastně trochu nazpátek, protože jsme se opět vydali směrem k naší oblíbené Wanace. Nejen že tudy vede cesta na západní pobřeží, ale taky jsme tu měli naplánované nějaké treky. Konkrétně v údolí ledovce Rob Roy.

Za Wanakou je ještě docela daleko asfalt, ale i ten brzy končí a přechází v šílenou polňačku, na které jsme měli opravdu strach, že se nám rozštěpení auto pod zadkem. A navíc má krásných 18 kilometrů, které jsme jeli úctyhodných 50 minut. Prostě cesta k nezaplacení.

Na konci je parkoviště, ze kterého se vychází na treky v údolí. Začátek je pro všechny stejný. Jako první se odpojuje cesta pod monnumentální ledovec Rob Roy, který si nechávám na závěr, pak cesta do sedla Shotover, kterou jsme vynechali, následuje chata Aspiring hut s možností odpojit se do sedla Cascade a dál k chatám Liverpool a French Ridge. Prostě když bydlíte ve Wanace, máte na pár víkendů co na práci.

Původní plán byl vyrazit na chatu French Ridge, ale když jsme v docela pokročilé hodině dorazili na rozcestí, rozhodli jsme se plán přehodnotit a vylézt na chatu Liverpool, která je o 500 výškových metrů níž a o kousíček blíž. Zéland ale opět nezklamal a ten “kousíček blíž” nás pěkně ztrestal. Znamenalo to totiž vyšší převýšení ne menší vzdálenosti, které hezkou cestu velmi rychle proměnilo v lezení po kořenech na čtyřicetistupňovém svahu.

K chatě jsme dorazili už skoro za tmy. Byla bohužel plná, takže jsme se venku začali poohlížet po nějakém plátku, kde by se dal postavit stan. Když v tom se odněkud ozval červ Keů, což nás vyhecovalo všechno rychle sbalit a obklíčit se dovnitř chaty. Ještě stále se nám nechce riskovat, že nám Keové rozcupují stanovou plachtu. Uvelebili jsme se v chatě na podlaze a přečkali tak noc pod ochranou nedobytné pevnosti. I když se teda od šesti od rána papoušci snažili všemi možnými způsoby chatu rozebrat. Přičemž samozřejmě dělali děsný kravál.

Po snídani na terase s papoušky a úžasnými výhledy jsme vyrazili dolů. Honza měl v plánu vyběhnutí si do sedla Cascade a já omrknout ledovec Rob Roy. Brzké vstávání nám nijak nevadilo, protože jsme stejně potřebovali vyrazit co nejdřív kvůli počasí, které se mělo odpoledne kazit. Sešup do údolí dal pořádně zabrat našim kolenům a mému kotníku, který se po vyvrtnutí ještě vzpírá jakékoli chodící aktivitě.

U chaty Aspiring jsme se s Honzou rozdělili. Už se ale začaly tvořit mraky, takže jsme oba museli přidat, abychom naše plány stihli, než se zatáhne úplně. Honza nechal ve dřevníku u chalupy část svých věcí, aby je nemusel táhnout do kopce a vyrazil. (Poznatek: ve dřevníku bydlela zřejmě myšák, které Honzovy věci voněly, takže si zalezla mezi ně a Honza ji pak donesl do auta. Zjistili jsme to tak, že nás ráno probudila hlodáním igeliťáku a šustěním. Způsobila nám tak lehkou paniku a následné kompletní vyskládání auta a jeho prohledání. Samozřejmě jsme ji nenašli, takže jestli ji tam ještě někde máme nebo ne je záhadou, ale aspoň máme po dlouhé době uklizeno.)

Já jsem se taky vydala poloběhem k ledovci, ale stejně to nestačilo a schoval se mi v mraku. Chvíli jsem se kochala aspoň vodopádem, který z mraku vyytékal a zklamaně se vydala dolů. Honza měl trochu víc štěstí a sedlo stihnul. Sice k autu jako obvykle dorazil skoro za tmy, ale jako vždy s úsměvem a spokojen.

Zpět na přehled příspěvků