Králický Sněžník a Jeseníky
Podzimní rychlovýlet mezi lockdowny.
KRÁSY ČESKA
Na víkend hlásí poměrně teplé počasí, Prymula hlásí brzký lockdown a tak rychle vyrážíme ven užít si krásný barevný podzim. Volba padá na přechod Kralického Sněžníku a Jeseníků - snad tam nebudou davy.
Brzo ráno vyrážíme směr Hanušovice, kde máme v plánu nechat auto a kousíček se popovézt autobusem. Přesněji do Červeného potoka. A nebyl by to tradiční začátek výletu, kdyby se něco nepokazilo. Tentokrát si černého Petra vybrala Honzova čepice, která se rozhodla se projet autobusem až na konečnou a zpátky. Zjištění, že čepice pokračuje dál a my stojíme na zastávce, na sebe nenechalo dlouho čekat. Naštěstí z Hanušovic do Králíků jezdí jen jedna linka a pořád ten samý bus, takže si Honza autobus na zpáteční cestě stopnul a čepici o hodinku později našel položenou na sedačce.
Pak už jsme mohli v klidu vyrazit. Jelikož červená hřebenová značka začíná v Králíkách a my si to chtěli zkrátit, jsme vyrazili kolem bunkrů, polem a přes louku na přímo. Trasa pak stoupá až k rozhledně Klepáč, která je ale zavřená kvůli špatnému stavu. Hřebenovka pak pokračuje dalším stoupáním přes Hleďsebe a hraniční Skály až na Malý Sněžník.
Čím výš jsme byli, tím víc bylo zbytků sněhu a vody tekoucí prostředkem pěšiny. Cesta místy i mizela úplně, protože každé stopy vedly někam jinam a často končily uprostřed houští kleče a vracely se zpátky. S promáchanými botami jsme se vydrápali až nahoru na Sněžník chvíli před západem slunce, ale protože jsme ještě potřebovali slézt někam dolů spát, jsme se nahoře moc nezdržovali a namířili si to směr Adélin pramen, kde měl být přístřešek vhodný na přespání.
Dorazili jsme tam už za tmy a shledali, že bouda je sice pěkná, ale vevnitř je pěkný rybník. Asi jak spadlo hodně vody, tak tekl pramen víc a ta občas vytryskl proudem až ven z korýtka a pravidelně se vyléval na podlahu. Ani "podkroví" nebylo obyvatelné, tak jsme vyrazili kousek dál do sedla Gleboka Jama, kde jsme postavili stan, uvařili véču a šli chrnět.
Druhý den jsme vyrazili ze sedla po zelené, vedoucí přesně po hranici, přes Hraniční horu na Chlupenkovec, pak kolem Aloisova pramene k Medvědí boudě a nahoru do lyžařského areálu Paprsek. V chatě měli otevřené okénko, tak jsme si po vlastním obědu dali navrch horký grog a hned se šlapalo líp. Cestou jsme zabočili opět na hraniční cestu a došli až na Smrk.
Nahoře byla pěkná bažinka a dalo se jít jen po ostrůvcích trávy a kořenech. Mým promáchaným botám z předchozího dne to tak moc ke schnutí nepomáhalo. Navíc se mi čím dál víc ozývaly achilovky a cesta ze dolů do Ramzové už byla spíš šmajdání, než chůze. Plán byl dojít až do přístřešku k Obřím kamenům, ale byly daleko a pomalu se stmívalo, tak jsme tábor rozložili v kravské ohradě na vrchu sjezdovky nad Ramzovou. Uvařili jsme si teplou večeři a pak si ještě chvíli Honza předčítal, než jsem vytuhla.
Ráno bylo deštivé, tak jsme zůstali ležet o chvilku déle. Mě ráno ani nebylo moc dobře (asi korona nebo nevím) a vůbec se mi z pelechu nechtělo. Achilovky si mě vzaly na paškál hned jak mohly a do toho ještě třeštící hlava. No, nic moc hned po ránu, to vám povím. Dole v Ramzové jsme ještě udělali pauzu na nabrání vody a uvaření čaje v přístřešku, kde jsme mysleli, že by jsme přespali (dalo by se, na lavicích bylo místa dost), ale je blízko hlavní silnice a chodí okolo davy turistů. Vevnitř jsou navíc kohoutky s vodou a jelikož Ramzovské sedlo je rozvodí, tak prý odtok je do různých moří. No prostě na čištění zubů ideál, aspoň trochu kultury jsme si dopřáli.
A zase lezeme na kopec, Vražedný potok, po něm vražedný kopec, Obří skály, Šerák (také s okýnkem a polívčičkou) a pořád nahoru až na Keprník, tam to teprve začíná zase trochu klesat. Mlha a mraky se občas roztáhnou, ale jinak výhledy moc nejsou, až u Vřesové studánky se trochu umoudřily a nabídly výhledy do údolí. Scházíme do Červenohorského sedla a vymýšlíme, kde přespat. Stmívá se. Díky posunu času o hodinku dřív a je to znát.
Vyhlédli jsme si přístřešek pod Klínovcem, tak snad tam nebude plno, když je ta sobota. Na sjezdovce v sedle se ještě za světla zastavujeme u odchytových sítí pro kroužkování ptáků a pak za tmy docházíme pod Klínovec. Cestou jsme ještě potkali chatku, která by také měla být přístupná na přespání, ale už tam někdo byl. Naštěstí náš vytipovaný přístřešek byl prázdný, tak jsme obsadili místo pěkně pod střechou. Chvíli po nás došla ještě jedna dvojice a pak ještě jedna, ale naštěstí měly stany. Zase chvíle večerního čtení a chrnět.
V noci padla mlha a do rána jsme měli pěkně mokré spacáky, teda hlavně já. Ven nás vyhnalo až vycházející sluníčko. Pokračovali jsme dál po hřebenovce přes Malý Jezerník, kde jsou rašeliniště a dřevěné chodníčky, na Švýcárnu. Odtud už je to pak jen kousek na Praděd, kam jsme stihli dojít těsně před tím, než se nahoru nahrnuly davy. Dali jsme si rychlou polévku a pak se proplétali mezi horami lidí na Ovčárnu a nahoru k Petrovým kamenům. Tam se údajně koncem 17. století scházely čarodějnice a následně pak byly v městech v podhůří upalovány.
Honzův zvyk číst knihy o místech kde zrovna je tak jasně určil co se bude číst tentokrát - Kladivo na čarodějnice (já jsem teda hodnou část prospala). Od Petrových kamenů jsme pak pokračovali přes Vysokou holi až k Jelení studánce. Tam by také bylo super spaní na půdičce, ale bylo teprve brzké odpoledne a my jsme chtěli dojít až dolů na Skřítek a svézt se autobusem zpátky do Hanušovic a jet domů.
