Jaro v Cromwellu a ve Wanace

Jenže dovolenky jsme si moc neužili. Kvůli krátké sezóně a hodně větrným dnům jsme si moc nevydělali, takže jsem nám domluvila hned po zimě práci na sadu v Cromwellu. Už jsme pro ně pracovali loni, takže nás vzali hned.

Práce spočívala v protrhávání meruněk, aby měly víc prostoru k růstu a mohly dorůstat svých úctyhodných velikostí.

Že ještě není léto a ani se nijak výrazně rychleji neblíží jsme zjistili záhy, když nám jedno ráno pršelo a i přes šest vrstev oblečení a pršipláště jsme byli zmrzlí jako rampouši. Dvacet minut nahřívání a sušení rukavic nad vařičem ale pomohlo a zbylých sedm hodin v práci se dalo nějak přežít. Naneštěstí to nebyla poslední taková přeháňka a další byla dokonce se sněhem. No, byla to docela sranda otrhávat ovoce ve sněhové vánici.

I když je letošní sezóna o dost lepší na ovoce než ta loňská i tak jsme neprotrhávali všechny stromy a nakonec z toho byly jen necelé čtyři týdny práce. To nám ale krásně stačilo a mohli jsme zase vyrazit na nějaké výlety.

Z Honzova deníčku:

Shotover river

Během víkendu, co si Ivča dělala kurz na Cardroně, Sam vytáhl mě a Šimona na kajaky na Shotover river, což je taková místní Salza. Dolní úsek s peřejemi obtížnosti ww 4(-5) jsou pouze pro zkušené kajakáře či pro rafty (na kterém jsem jej o pár týdnů později nakonec i jel), ale my mířili na horní a střední úsek, s krásnými vlnami a tekoucí sevřenými soutěskami.

Avšak když jsme odbočili autem ze silnice do kaňonu Skippers, na ceduli za zatáčkou stálo, že cesta je dále zavřená kvůli sesuvu půdy. Ale když už jsme tam byli, tak se nám nechtělo vracet a rozhodli jsme se jet dále a doufat, že to půjde nějak projet.

Úzká cesta skalami kaňonu Skippers byla impozantní. Natáčely se tu tuším i nějaké scény z Pána prstenů. Navíc celá tato oblast byla v minulosti postižena zlatou horečkou, takže i při splouvání řeky jsou místy vidět pozůstatky těžby. Ale bylo dobře, že jsme sem vzali pouze Samovu čtyřkolku. Naše dodávky by odsud nevyjely. Místy se člověk modlil, ať se s ním cesta neutrhne. Především poté co jsem dole pod srázem viděl vrak auta.

Zdárně jsme dojeli až na vysedačku, kde jsme o strom opřeli kolo. Po doplutí poslouží jako pendl k autu. Během další cesty proti proudu jsme se museli stavit v jediné chalupě - místní office jet boatů (turbolodí) pro vysílačku. Dělají tu totiž občas pro skupinky turistů divoké vyjížďky proti proudu a tuhle rychlou loď proti sobě v peřeji fakt nechcete potkat.

Pokračovali jsme dál a začali věřit, že sesuv je již odklizený a oni jen zapomněli sundat ceduli. Chvíli na to jsme k němu samozřejmě dojeli. Hned první pohled nám ukázal, že dál to autem nepůjde a horní úsek řeky dnes neuvidíme. Celá cesta byla utržená, budeme rádi, pokud to vůbec přeskáčeme po svých. Ale střední úsek řeky pod námi vypadal taky pěkně, tak jsme hodili kajaky přes ramena, opatrně převezli sesuv a pokračovali kus k řece bez auta.

Konečně jsme nasedli na vodu a začali si užívat první vlnky. Musím smeknout klobouk před Šimonem, který měl sice kdysi s ftvs kajakářský kurz na kanálu v Tróji, ale od té doby na žádné řece do kajaku nesedl, takže tohle byla jeho premiéra a rovnou pro šťastlivce na Zélandu. On by si o svém štěstí možná myslel něco jiného, protože se záhy cvaknul a pak to na břehu notný čas rozdýchával. Pak se teda prásknul ještě dvakrát, přičemž naposledy to koupil kamenem do nosu, až mu tekla červená. Ale na první řeku stejně dobrý výkon.

Pak začala chrchlat vysílačka. Nevím, jestli byla rozbitá nebo nám do ní nateklo, ale nerozuměli jsme zprávě ani slovo. O nějakých deset minut později, chvíli po sjetí nepříjemné peřeje, se kolem nás proti proudu v plné rychlosti prohnala loď s rozevlátými Asiaty.

V kaňonu začalo být chladno a tak jsme byli rádi, když jsme dopluli na vysedačku. Se Samem jsme dali střižbu a ten díkybohu vyhrál onu příležitost moci se ještě projet na kole přes kopečky pro auto. My se Šimonem jsme mezitím rozdělali u řeky oheň a hřáli si promrzlé údy.

Ačkoliv jsme si nemohli projet celý úsek Shotover, výlet to byl úspěšný (až na Šimonův nos) a rád bych se na tuhle řeku ještě někdy vrátil.

A tentokrát je místo fotek video! :). Video

Z Honzova deníčku:

Roaring Meg

Po víkendovém rozpádlování na Shotover river se se Samem domluváme, že v týdnu po práci vyrazíme na pravidelné úterní pádlování na řeku v Kawarau gorge. Sjíždějí se sem potrénovat zkušení kajakáři ze širého okolí, tak třeba něco okoukám.

Trochu mě jen znervózňuje Šimon, který se tentokrát sice nepřidá, ale ochotně mi ukazuje na youtube video, kde vodní vír nasává kajakáře na několik vteřin pod hladinu i s lodí. Takový zážitek ve sbírce ještě nemám. A radši bych se bez něj asi obešel.

V úterý odpoledne se prdelíme tak dlouho, že nám všichni ujedou. Sedáme tedy na vodu prakticky sami. Sotva najedeme do proudu, vidím, jak se všude kolem dělají trychtýře. Soutěska je tu úzká a hluboká a proud vyvěrá z obou stran až doprostřed řeky, kde se tvoří velké vodní víry a kam mě právě boční proudy ženou. Oblíbená poučka držet se mimo rozhraní tu moc nefunguje. Stejně tak Samovy dobrácké rady "bacha na ty víry" a "snaž se necvaknout".

Když se cvaknu prvně, nějakým zázrakem se mi podaří vyeskymovat. Jenže už o pár vteřin později mě pozadu nasává jeden z vírů a mizím v něm na chvilku i s lodí, jak ten nebožák na videu. Musím přiznat, že je to nový a zajímavý pocit, kdy vás to točí kolem své osy, ale stejně jsem rád, když mě vír pouští a já se snažím zvednout. Bohužel už jsem skoro bez dechu a eskymák se mi ani na poněkolikáte nedaří. A už plavu. Naštěstí se mi brzy podaří doplavat s lodí do jednoho vracáku. Vylévám loď a přemýšlím, jestli ji radši rovnou nevytáhnout až na silnici. Ale Sam mě ukecává, za což jsem později rád. To nejhorší už máme za sebou a čekají nás hlavně vlny a válce na trénování. Doplouváme právě včas za světla.

Musím přiznat, že podobný typ řeky jsem ještě nepádloval. Určitě zajímavá zkušenost a uvidíme, za jak dlouho se sem zase odhodlám. Video

Z mojeho deníčku:

Breast hill

Po protrhávání meruněk jsem nutně potřebovala vypnout, tak jsem se jedno odpoledne odvezla autem do městečka Hawea u stejnojmenného jezera a vyrazila přespat na chatu na kopci. Honza že si dá pauzu a sestříhá nějaká videa z vody a já ho aspoň nebudu rušit.

Ze začátku byla cesta příjemně zvlněná a kopírovala jezero. Pak se ale prudce zvedla a začala stoupat na hřeben, za kterým sedí chata … Výhledy byly čím dál lepší a lepší. Z chaty je to na vrchol ještě nějakých 200 výškových metrů a tak jsem tam nechala batoh a vyběhla si nalehko. Sice tam foukal dost studený vítr, ale chvíli jsem tam jen tak seděla, užívala si výhledů na nádherné zasněžené vrcholky hor a Aoraki - Mt. Cook se majestátně čněla vprostřed mezi nimi. Jednou bych si na ni chtěla vylézt. Vypadá opravdu úchvatně.

Když mi začala být zima, vyrazila jsem zpátky. Na chatě zrovna odpočívala dvojice místních holek, chvíli jsme kecaly a pak i ony vyrazily na vrchol. Já jsem si mezitím vařila večeři a četla v magazínech o trempech a zélandské přírodě. Se západem sluníčka bylo v chatě najednou dost temno a jelikož jsem si nekoupila svíčku a silné světlo čelovky se mi nechtělo zapínat, nezbývalo než jít spát. Powerbanka, která mě už chvíli zlobí a nenabíjí, se i dnešní večer postavila na odpor a nevymáčkla jsem z ní ani kapku energie. Paráda. Na mobilu mám 15% baterky, tak doufám, že to na zítra bude stačit.

Ráno po snídani jsem vyrazila tak, abych stihla sejít po hřebeni, než na něj začne pražit sluníčko. Včera, i když už bylo po třetí odpoledne, to bylo dost na nic. Nemám ty vedra vlastně vůbec ráda. Hřeben jsem ve stínu stihla, ale zbytek trasy podél jezera a velká část podél řeky směrem k Wanace už na slunci byl. Nebudu to protahovat. Zase jsem se spálila. A to jsem se tentokrát překonala a namazala se krémem dvakrát! (Jak já nesnáším opalovák!) Po cestě jsem měla spoustu času přemýšlet nad výhodami zimy, ale nebudu s tím tady prudit.

Honzovi jsem hned ráno se zbytky procent baterky psala, že se potkáme u umělé serfařské vlny na půl cesty do Wanaky. Co jsem ale netušila je, že si zrovna dnes ráno neotevře zprávy a vyrazí na svůj kopec. Takže jsem na něj tři hodinky čekala ve stínu a pozorovala serfaře a kajakáře jak blbnou na vlně. A vlastně mi to i docela uteklo. Jen se mě teda celou dobu někdo ptal, jestli nepotřebuju pomoc nebo někam hodit. Lidi jsou tady opravdu milí. Když Honza přijel, vyrazili jsme domů. No “domů” říkám úplně všemu, přesněji do dočasného domova na sadu v Cromwellu. Čeká nás poslední týden na meruňkách a pak hurá do pryč.

Z Honzova deníčku:

Corner peak

S Ivčou se často míjíme v tom, kdo má zrovna akční náladu a kdo víc lelkuje. Na víkend jsem si líné dny vylosoval já. Ivča si plánuje výlet přes hřeben z Wanaky do Arrowtown, tak se nabízím, že ji odvezu a druhý den na opačné straně vyzvednu. Ráno tedy sedám do auta jen v pantoflích, spousta věcí zůstává na sadu v kontejneru (kam jsme je z auta vykrámovali před technickou prohlídkou). Ale po cestě Ivča mění plány a rozhoduje se pro výlet od Lake Hawea na Brest hill s přespáním na chatě. Stále jsem nějaký líný, tak nechávám Ivču vyrazit a užívám si kochačku u jezera.

Druhý den ráno mám však náhle náladu někam vyrazit a tak popojíždím k trailu na Corner peak, který mi už dříve doporučil Sam. Ale když vylézám z auta zjišťuji, že postrádám pár věcí, které zůstaly na sadu. Jako například batoh, opalovák, trekové hůlky a jakékoliv boty. Na vršku v 1683 metrech se ještě bělá sníh, ale přesto vyrážím vzhůru v mých fešných Adidas pantoflích. Na záda hážu lavinový batoh s rozbitým zipem, co vzala Ivča včera z popelnice ve Wastebusters. U začátku cesty nacházím od předchozího poutníka opřený dřevěný klacek, který si beru jako hůl. (Poznámka: Myslím, že zjev se moc nelišil od českých turistů v Tatrách)

Místy stoupám k zasněženým vrškům barefoot bez pantoflí a připadám si jako Hobbit. Občas mě s vykulenýma očima předbíhají ultraběžci nebo upozorňují, že mám dokořán otevřený batoh (rozbitý zip). Takové individuum tu asi ještě neviděli. Při dalším kilometru se mi láme hůl a už ji mám také jen hobbití velikosti.

Na hřebeni se začínají otevírat výhledy na průzračně modré jezero a protější zasněžené štíty. Po poledni ve 1300 metrech mě napadá zkouknout, jestli nemám signál a náhodou mi už nepsala Ivča. Zjišťuji, že psala už asi před dvěma hodinami a když jsem vyrážel od auta vzhůru, tak už čekala dole. Otáčím to tedy zpět a spolu s ultraběžci sbíhám kopec chvíli v pantoflích a chvíli naboso.

Vrchol Corner peaku nás teda čeká až někdy příště, tentokrát snad radši v pohorkách.

Zima nám skončila dřív než pořádně začala a jaro se přihlásilo o slovo. S ním i konec naší práce v lyžařském středisku na Dobsonu. Já jsem si navíc ještě naplánovala obnovu licence na výuku lyžování a tak jsem hned po konci naší sezóny vyrazila na konkurenční kopec lyžovat. Byl to docela dřina a oproti české výuce jsme o hodně víc lyžovalo a věnovali se správné technice carvingu, takže jsem si to náramně užila.