Jak jsme koupili seakayak

Fotogalerie na konci.

Honza: “Koupíme seakayak. Bude prča.”

Já: *klepající si na čelo* “K čemu nám to bude?”

Honza: “Můžu na něm regenerovat kotník, pač tam se sedí.”

*O dva dny později…* Stojíme v půjčovně, kde nám týpek jeden z kajaků sundává z držáky pod střechou a přemýšlíme, co s tím. Milý kajak je dlouhý skoro šest metrů. Naše auto má jen něco přes čtyři. Vysoké je přes dva metry a kajak váží kolem šedesáti kilo. Už chápete v čem je problém? Zní to trochu jako slovní úlohy, které jsme museli řešit na základce. Člověk ani nemusí být Einstein, aby mu došlo, že tady něco nehraje.

Dáváme tomu pokus a s vypětím většiny našich sil ho strkáme na příčníky na střechu a zjišťujeme, že nám zavazí rakev. Takže kajak dolů. Rakev vykrámovat, posunout, nacpat pod ní surf. Druhý pokus s kajakem. Nedochází nám, že sedačkami nahoru do něj bude pršet. Kajak dolů. Otočit. Napasavat nahoru vzhůru nohama. Naskládat věci zpět do rakve. Fů. Dvě hodiny potu a slz. Ale můžeme jet.

Jsou dvě odpoledne. Dojíždíme jen do vedlejší vesnice, odkud chceme startovat naši plavbu. Mimochodem. Přejezd do vesnice, která je vzdušnou čarou asi jen dvacet kilometrů trvá skoro hodinu. Pač dělat přímou silnici je přece nuda, že?

V rychlosti balíme potřebné věci. Milý kajak opět sundáváme ze střechy a vyrážíme. Zbývá nám jen dvě a půl hodiny denního světla, takže musíme pořádně zabrat, abychom dojeli do kempu než bude tma jak v pytli.

A samozřejmě to nestíháme. Jak typické. Končíme o jeden záliv dřív, protože už zachází sluníčko. A taky začíná být totální zima. Řeknu vám, že kajakování v takové kose teda moc hitparáda není. Honza ale má neustále rohlík od ucha k uchu, takže usuzuji, že se mu to líbí. I když má zmrzlé ruce a je z něj zimou téměr absolutní albín. Aby se zahřál, vyráží ještě na obhlídku okolí a vedlejšího zálivu, kam jsme chtěli dojet. Paradoxně po souši je to jen asi kilometr, ale objet na lodi celý mys by trvalo přes hodinu.

Já chytám na konci pláže poslední paprsky a taky rybu k večeři. Chytám tak maximálně rýmu a drzá weka (místní pralesní slepice, co v noci řvou jako by je na nože bral a přes den kradou turistům cokoli se jim líbí) mi mezitím žere sáček se svačinou na zítra. Odháním ji a ona sprintuje do křoví. Ale jinak je tu idylka.

Ráno nikam nespěcháme. Honza sice vylezl ven na východ slunce, ale byla taková zima, že raději čekáme, až začne slunko pořádně hřát. Snídáme vločky (které už mi mimochodem lezou krkem), dáváme wekám na dojetí ešus a mezitím balíme stan. Padla taková rosa, že to vypadá na noční průtrž mračen. Budeme ho muset někde usušit.

Zélandské počasí je fakt nevyzpytatelné a i přes to, že ještě dnes má být polojasno, se zatahuje temnými mračny a na pobřeží dokonce prší. Paráda. Zvedá se i vítr a s ním vlny, což mi teda moc dobře nedělá. To ale ještě netuším, že moje doměnka, že mořská nemoc mě přece potkat nemůže, je mylná. Ještě, že nejedeme dál a vracíme se k autu. Na zbytek týdne hlásí silné deště a vítr.

Jenže. Zase musíme všechno vybalit, dát do auta a kajak na střechu. Už v tom máme docela dobrou praxi, ale ještě to musíme vytunit, aby si Honza nezničil záda. Večer v Motuece mu je ale stejně namažu tygří mastí a namasíruju, protože zvedat nad hlavu bez tréninku takovou hmotnost je o zdraví.

Zpět na přehled příspěvků