Centrální Otago

Po řádném si užití okolí městečka Glenorchy jsme vyrazili dál směr Queenstown. Středisko turismu na jižním ostrově. Taky to podle toho vypadá. Projet centrum autem přes tisíc prahů a mezi turisty, kteří se skoro nevešli na chodník jsme zvládli v pohodě a dokonce našli místo na zaparkování. Měli jsme v plánu vyrazit spát na horu Ben Lomond, která se tyčí nad městem. Ale západ sluníčka byl až za několik hodin, takže jsme si zvládli dat ještě discgolf v místním parku, což můžeme rozhodně doporučit. Frisbee se dají za pár babek půjčit na celý den a člověk se hezky projde. Se soumrakem jsme začali stoupat na kopec.

Sluníčko nám sice zapadlo těsně před tím, než jsme došli do sedla, kde se dal postavit stan, ale podívaná to byla pěkná. Už když se setmělo začala být pěkná kosa. Ráno jsme měli stan zamrzlý a při východu slunce, který jsme si užívali na vrcholu, se všechno lesklo námrazou. Co si budem. Zima byla nahoře ještě umocněna větrem a tak jsme tam moc nepobyli a šli dolů.

Dole u auta jsme zjistili, že nám dali pokutu za spaní v autě ve městě. Paráda. Naštěstí když jsme jim po par mailových zprávách vysvětlili, že jsme spali nahoře a ne v autě a poslali jim pár fotek, pokutu stáhli. Mezitím jsme dojeli přes horské středisko Cardrona (s plotem se stovkami podprsenek vtipně nazvaném BraDrona (babi: bra=podprsenka)) do Wanaky, kde byli Marťa se Šimonem a Honza s nimi chtěl vyrazit na umělou vlnu na serf. Ale zrovna ten den zavřeli výpusť přehrady, takže vody teklo málo a serfovat se nedalo. Tak jsme místo toho jeli do centra Wanaky na vyhlášenou zmrzlinu Patagonia a zahrát si další discgolf. Ve čtyřech je to totiž větší zábava než ve dvou.

Na další dny jsme se potřebovali přesunout směrem k Mt. Cook, protože jsme si domluvili pohovor na práci ve skiareálu. Ale nevěděli jsme přesně jaký den, tak jsme vyrazili trochu napřed. Jelikož docela dost pršelo a předpověď zlepšení neslibovala, nespěchali jsme. Přes sedlo Lindis pass jsme přejeli k městečku Omarama, kde byl kemp. Ráno se i přes předpověď udělalo docela pěkně a mohli jsme vyrazit na místní Omarama clay cliffs - skalní útvary ze slepence vymleté vodou do vysokých věží.

Sluníčko se na nás smálo i při menší zajíždce na vyhlídku na jezero Ohau a dokonce i večer při kempování u jezera Pukaki bylo pěkně. Pohovor se nám definitivně podařilo domluvit na další den.

Tentokrát jsme si jako ranní aktivitu vymysleli kafíčko u planetária nad jezerem Tekapo. Název “kavárna s nejlepším výhledem” nekecal. Na tak pěkném místě jsem kafe asi ještě neměla. Modré jezero a výhledy na zasněžené vršky v dálce. A skoro bez mraků! Teda na Zelandské poměry.

Zase se zatáhlo až když jsme začali stoupat do lyžařského střediska na pohovor. Čekali jsme náročnou cestu vzhůru, ale ne patnáct kilometrů po polňačce s opravdu hodně nastoupanými metry. Ale pohovor se povedl, vyběhli jsme si na horu Dobson, když už jsme byli nahoře a zase jeli dolů. Na dvakrát. I přes to, že má naše auto mód brzdění motorem, dostal brzdy dost zabrat. Máme kotouče jen vepředu a vzadu bubny a v půli kopce už smrděly až dovnitř a povážlivě se nich kouřilo. Dali jsme jim pauzu na zchladnutí, uvařili si mezitím oběd a pak teprve pokračovali v cestě.

Večer jsme dorazili zpátky do kempu u jezera Tekapo a byli odměněni výhledem na nejvyšší horu Zélandu v růžovém světle zapadajícího slunce. Tak snad zítra bude stejně hezky (spoiler - nebylo), když už máme plán se na něj jet podívat víc zblízka. Ale o tom až v dalším článku.

Zpět na přehled příspěvků