Caples a Routeburn track

Než Marťa a Šimon vyrazili za prací do Cromwellu zvládli jsme dát ještě pár společných aktivit. Jednou z nich byl trek Routeburn. Ale abychom si nemuseli platit drahý autobus na začátek, vymysleli jsme to trochu jinak. Spojíme dva treky do “okruhu” a akorát si popovezeme jedno auto na konec a druhým se dovezeme na začátek. To jsme ale ještě netušili, jak hrozná cesta na ten začátek vede a při představě, že to budeme muset absolvovat ještě jednou tam a zpět i s druhým autem, až si pojedeme pro to naše, nás trochu děsila. O náhody na Zélandu ale není nouze, takže náš problém byl vyřešen záhy, kdy jsme potkali další pár známých, kteří šli opačně a řešili jak se dostat k autu na začátku (našem konci). Takže jsme jim jen vrazili klíčky a spojili potřebné s užitečným.

Jako spojovací trek jsme použili cestu krásným údolím Caples. Pozvolné stoupání s krásnými výhledy na stříbrnou stužku řeky mezi zelenými horami. Vyrazili jsme jako obvykle docela pozdě s se zapadajícím sluníčkem jsme stavěli stany na kraji lesa u řeky. Jestli jsme si někdy stěžovala na množství otravných mušek, tak tohle místo předčilo všechny ostatní situace. Stan jsme postavili v rekordním čase a vařili vevnitř, protože venku se nálety much nedaly přečkat ve zdraví. Během noci se jich i na moskitiéře shromáždilo na tisíce a bůhví kudy se i tak dokázaly některé dostat dovnitř k nám.

Ráno proběhlo stejně rychle jako večer a pak jsme zdrhali lesem dál. Potřebujeme dneska dojít docela daleko, protože na Routeburn treku není moc míst, kde se dá spát ve stanu.

Před obědem jsme došli k jezeru Howden, kde jsme narazili na šílené davy. Jezdí sem cele zájezdové autobusy průvodcovaných skupin. To, ženě tenhle trek hodně oblíbený jsme věděli, ale že až takhle? Snažili jsme jim utéct, ale před nimi byla další skupina a pak další, ale naštěstí všichni končili na chalupě u jezera Mackenzie a my si poslední sluneční paprsky dne mohli užít v přírodě sami. Jen nás trochu mrzí, že u nádherného vodopádu Earland byli všichni najednou a nemohli jsme si tam dát koupel.

Stan jsme stavěli při západu sluníčka u malého jezírka, kde si zase pár odvážlivců dalo bahenní koupel, uvařili jsme si večeři, pozorovali papoušky Kea a kochali se posledními výhledy na okolní hory s ledovci. Vím že už je to asi trochu ohrané, pořád dokola popisovat jak je tu krásně, ale ono fakt je. Hlavně když si čas na treky vybíráme podle počasí a propršené dny (a že jich je tu fakt hodně) trávíme v autě nebo v kempu.

Poslední den jsme docházeli k autu. Oproti Kepleru se nám to líbilo o hodně víc, protože sestup je holým údolím s jezerem Harris v sedle a až teprve posledních pár kilometrů je lesem. Ještě větší radost z výletu jsme měli, když jsme došli k autům, zjistili, že i naše vypůjčené tam je a že si místní Keové nedali moc záležet na jeho zlikvidování. Skóre jednoho uklovnutého sterače se dá ještě přežít.

Zpět na přehled příspěvků