Brewster a Copland track

Po rozloučení s Ivet a Ondrou jsme konečně vyrazili na západní pobřeží. Je to jako by jste přejeli do úplně jiného světa. Příkré hory a žlutá tráva se tu mění na hluboká údolí, hustě zelené pralesy s vodopády na každém kroku. A přitom je to jen druhá strana těch samých hor co jsou vidět od Wanaky. Drží se tu totiž mnohem více srážek a je tu nejdeštivější místo na planetě. Ročně tu může napršet přes 7 metrů vody.

Z Wanaky jsme vyrazili podél jezera Hawea do západního cípu národního parku Aspiring s plánem vylézt na chatu Brewster hut. Jako obvykle pršelo. Zůstali jsme tak dole na parkovišti a čekali, jestli se to počasí umoudří. Tentokrát mu to netrvalo až tak dlouho a už dopoledne jsme se mohli jít projít k řece s Blue Pools. Krásně modrými lagunami, do kterých se dá skákat z mostu. Úplně jsme to ale nevychytali. Zaprvé tam bylo hrozně moc lidí a za druhé na vodu nesvítilo sluníčko, takže údajně modrá voda byla spíš šedá. Příště to sem chce jít odpoledne a možná z toho vzniknou i nějaké fotky.

Na vršcích pořád ještě seděl zbytek mraku, tak jsme čekali do odpoledne než se roztrhal. Vyrazili jsme do kopce s tím, že tam třeba aspoň stihneme západ sluníčka a pak prostě nějak s čelovkami slezeme dolů. Trasa nezklamala a jako vždy byla vedená přímo nahoru jako podle pravítka. Fakt nevím, jestli tady neznají pojem serpentiny nebo jsou na to prostě moc líní a než aby se namáhali jejich výstavbou. Nechybělo tak tradiční škrábání se po kořenech a kamenech nahoru a následně jízda po zadku dolů.

Můj kotník ještě pořád naříká a do kopců ani z kopců se mu nechce, takže jsem to zapíchla pár desítek metrů nad chatou na travnatém plácku s kamenným křesílkem a kochala se. Honza mezitím běžel nahoru k ledovci. Postupně jak slunce zapadalo barvilo se všechno do šíleně oranžových odstínů. Nechyběli ani zvědaví papoušci Kea. Bylo to děsně kýčovité, ale vlastně krásné. No posuďte sami.

Honza byl u ledovce taky víc než spokojený. Mohl si tam totiž prolézt několik ledových jeskyní. Je to podobné podzemí kam tak rád leze, takže přišel s úsměvem a donesl i pár fotek.

Když dorazil zpátky za mnou sluníčko už lezlo za kopce. Ještě chvíli jsme se kochali, koukali jak si Keové hrají a pak vyrazili dolů. Tma nás zastihla už na začátku lesa. Při vyndávání čelovek na nás ze stromu koukala sova Morpork a pak už byla jen tma jak v pytli. Sklouzali jsme lesem dolů k ledové řece, kterou jsme museli zase přebrodit zpět na parkoviště a vyrazili řádně utahaní do kempu.

Další den jsme se jen posouvali podél pobřeží směrem k ledovcům Fox a Franz Josef. Pršelo jako obvykle a tak jsme jen dojeli do Haastu, kde jsme strávili den v infocentru na Wi-Fi a přes noc v kempu dobili všechna zařízení. Pršet nepřestalo ani ráno. Jaké překvapení. Navštívili jsme tak pár pláží a vylezli na vyhlídku k ledovci Fox, než jsme se přesunuli do kempu na pláži Gillespie.

Počasí vypadalo, že dostalo rozum a konečně nás zase pustilo do pořádných hor. Trek údolím Copland patří k velmi oblíbeným. Hlavním cílem je totiž horké přírodní jezírko u kterého postavili chatu, aby si sem lidi mohli chodit odpočinout. A že po ujití celé trasy je ten odpočinek zasloužený. Cesta není moc obtížná, stoupá postupně a je udržovaná, ale je dlouhá 16 kilometrů a skákat celou cestu po kamenech člověka unaví. My jsme vyráželi poměrně pozdě a museli jsme trošku šlápnout do pedálů, abychom došli za světla a nezmokli při tom. S naložením se do horkého bazénku jsme to stihli tak, jak jsme doufali a pak už nám bylo vcelku jedno, že nám prší na hlavu.

Ale nebyl by to pořádný výlet, kdyby k relaxu nepřibyla nějaká šílenost. Tou v tomhle případě byl výstup k chatě Douglas Rock hut a následně do sedla Copland. Nehledě na to, že z oblohy stále padaly provazy deště a přes mraky nebylo vidět výš než nad všudypřítomné nízké keře. Během oběda se ale začaly zvedat a nakonec přestalo pršet úplně. Znamenalo to, že jsme vyrazili. Přes morény, brodivé řeky, sesuvy až nakonec hezkým lesem na chatu nad vodopádem. Z komína se už kouřilo a my se stali dalším náhodným přírůstkem do skupinky, která se tísnila u kamen. Dva Němci a jeden Ital měli stejný plán.

K večeru se začal zvedat vítr a profukoval skrze děravou střechu chalupy. Pak nás těsně před zachumláním se do spacáků překvapil sníh, který spolu s větrem profukoval dovnitř a snášel se na nás. Asi takové teplo v chalupě bylo. I tak jsme ještě před spaním zahráli pár kol krycích jmen a šli na kutě.

Ráno bylo úplně stejně jako večer. Na kopcích se držely mraky, posněhávalo a fičel ledový vichr. Bylo nad slunce jasné, že cesta nahoru do sedla bude pod sněhem. Mě navíc začala přes noc bolet kyčel, protože se pořád ještě snažím uhýbat bolavému kotníku a tak jsem se rozhodla zůstat na chalupě, zatímco zbytek půjde nahoru.

Narozdíl od nich jsem si pobyt na horách i docela užila. Celé dopoledne jsem se snažila roztopit kamna mokrým dřívím alespoň tak, aby se na nich převařila voda na čaj. Ukázalo se to jako skoro nadlidský úkol a teplotu v chatě to nakonec zvedlo jen o pár stupňů oproti venku. Když se mi ve tři odpoledne podařilo uvařit první dva litry vody, mohla jsem si konečně udělat i něco k obědu. Byli jsme navíc dost na hraně s jídlem, které jsme vzali s sebou. Z jídla na tři dny se totiž muselo stát jídlo na čtyři dny a příděly se podstatně zmenšily. Udržet se a nesežrat všechno naráz byl taky těžký úkol.

Zatímco já jsem trávila den v chalupě s pletením a zabalená do spacáku, zbytek nahoře bojoval s větrem s sněhem. Kromě mě a Honzy nikdo neměl rukavice, tak jsem svoje půjčila holčině z Německa Heidi a kluci šli bez nich. Asi dost litovali, protože se mi pak doneslo, že jeden si místo nich dal na ruce ponožky a druhý šel i příšerným terénem s rukama v kapsách. Moje tenké ale taky moc nestačily a i Heidi šla rukama v podpaží.

Z původního plánu dostat se na noc do přístřešku na druhé straně hřebene sešlo a těsně před setměním se vrátili zmrzlí jako rampouši. Nahoře to prý byla ledová klouzačka a bez maček se přes zbytek ledovce neměli šanci dostat.

Ledovce i tady hrozně rychle mizí, ale i tak jsme chtěli vidět alespoň to, co pořád zbývá. A že už je to opravdu jen smutné torzo kdysi překrásného velikána. Kvůli erozi a masivnímu ústupu ledu se nedá dojít moc blízko a člověk tak vidí jen malinký kousek konce někde v dáli. Je to impozantní a smutné zároveň. Ale zase je to jedno z mála míst, kde uvidíte ledovec v orámování kapradin a palem.

Gillespie je zlatokopecká pláž, kde jsme před západem sluníčka udělali ještě krátkou procházku po starém území zlatokopů, kteří tady nikdy nic pořádného nevytěžili. Za dvacet let tu těžilo přes 200 lidí a dohromady našli asi 1,5 kilo zlata.

Cesta zpět k autu byla ve znamení kvaltu, s bleskovou zastávkou v horkém jezírku samozřejmě, protože Ivet a Ondra už dorazili do městečka Fox a chtěli jsme dát společný večer na pláži s opékáním buřtů. My dva jsme ale dolů došli tak hladoví, že buřty musely počkat na později a zašli jsme si společně do restaurace na pořádný hamburger. Nacpali se a ještě si jako bonus dali procházku kolem jezera Mathesson, kde se krásně zrcadlily hory. Všemu vévodily zasněžené vrcholy Mt Cook a Mt Tasman.

Ondra a Ivet jeli napřed, protože už u Mathessonu byli a rozdělali na pláži Gillespies malinký ohýnek, kde jsme pak ještě hodnou chvíli po setmění seděli a povídali si. Pak jsme padli jak zabití.

Zpět na přehled příspěvků