Arthurs Pass

Z Honzova deníčku:

Při cestě West coastem na sever jsme si udělali zajížďku do Arthur's pass kvůli pohovoru ve skiareálu Porters. Poté bylo v plánu se vrátit a od Hokitika pokračovat na sever k Abel Tasman, kde jsem zatím marně sháněl přes internet práci. (Pozitivní reakce byla pouze z jednoho sadu, který byl ale úplně v jiné části ostrova u Christchurch. Zřejmě jsem se přehlédl v adrese.) Samozřejmě vše zase dopadlo úplně jinak a na západní pobřeží už jsme se před zimou nepodívali. Ale postupně..

Pospíchali jsme na pohovor do Porters lodge, takže poprvé jsme Arthur's pass projeli jen s doplněním části nádrže asi nejdražší benzínem na NZ (3.2$/L) a s jedním nahozením našeho auta přes kabely.. Pohovor proběhl dobře, i když nakonec budeme stejně pracovat jinde. Ale v resortu nám nasadili brouka do hlavy, že za necelý měsíc se začátkem května v Christchurch koná každoroční velký bazar zimního vybavení, což by se nám mohlo hodit.

Nakonec jsme vše přeplánovali a rozhodli se do té doby zůstat poblíž Christchurch, takže se nám rázem hodila ona nabídka práce, kam jsem předtím napsal úplně omylem :D Navíc se nám tím naskytla možnost se ještě před odletem rozloučit s Ivet a Ondrou, kteří se po východním pobřeží vraceli na jih. Ti měli být v Christchurch/Akaroa až za dva dny, takže jsme měli čas na nějaké výlety v Arthur's pass.

Nejprve jsme si prolezli Castle hill - bludiště hladkých vápencových skal a balvanů jako stvořených pro bouldering.

Odtud jsme pokračovali ke Cave stream scenic reserve, na což jsem se speciálně těšil! Jedná se o podzemní řeku, kterou můžete na necelém půl kilometru prolézt proti proudu úzkým podzemním tunelem. Doporučuje se jít minimálně ve dvou, ale Ivču jsem na tohle dobrodružství bohužel neukecal, tak jsem si vzal neopren, čelovky, gopro a do tunelu vyrazil sám. Většinu času se brodí po stehna, občas po pas. Bylo to naprosto boží a když člověk zhasl, ve tmě slyšel jen tekoucí vodu. Na závěr jsem po kramlích oblezl vodopád a asi po čtyřiceti minutách se vynořil na druhé straně kopce. Nabízel jsem Ivče, že si to s ní dám ještě jednou, půjčím jí neopren a že je voda většinou sotva po kotníky, ale neskočila mi na to.

Slunce se chýlilo k západu (samozřejmě jako vždy severem a zprava doleva), tak jsme narychlo vymysleli výšlap na chatu Bealey spur hut, která si ukazala jako dost punková plechová bouda. A samozřejmě jsme tam došli za tmy. Ráno jsme vylezli na blízký vrchol, ale bohužel byla většina kopců v mracích.

Po návratu k autu jsme pokračovali přímo do vesnice Arthur's pass, kde jsme se prošli ke krásnému vodopádu Devils punchbowl falls. Ivča si poté vyžádala odpočinkové odpoledne, takže jsme zamířili do blízké chaty alpského klubu Arthurs pass lodge, ke které jsem od známé vymámil vstupní kód.

Ale počasí se krásně vybralo a mě svrběly nohy, tak jsem po obědě sbalil stan a spacák a vyrazil od chaty podél vodopádů přespat na vrchol Avalanche peak o tisíc metrů výše. Původně jsem plánoval, že se po rozhlednutí z vrcholu pokusím ještě před soumrakem slézt neznačeným terénem do údolí Crow river, přespím v chatě Crow hut a druhý den mě po pochodu podél (a nepochybně i skrz) řeku na konci údolí nabere Ivča s autem. Tenhle plán byl samozřejmě jako vždy nereálný. Už v polovině výstupu mi bylo jasné, že budu rád, když to stihnu za světla jen na vrchol. Ale zpátky ni krok, stan mám, tak přespím někde na vrcholu a alespoň se pokochám východem slunce.

Na náročné cestě kousek před vrcholem jsem potkal dvě babičky spřízněné s kamzíky. Mohlo jim být kolem sedmdesáti, ale mazaly to po kamenech s kopce, až jim za patami prášilo. Asi zasloužilé členky horolezeckého oddílu. Oznámily mi, že si ráno vylezli po vedlejším hřebeni Mount Bealey (neplést si s Bealey spur) a také, že na vrcholu rovné místo na spaní rozhodně nenajdu. Neuvěřím, dokud to neuvidím. Pokračoval jsem tedy na vrchol a pár metrů pod ním nalezl plošinku, kam by se stan mohl s trochou štěstí nacpat. Jen nesmí moc foukat, o metr vedle byl sráz do údolí. Kolíky do skály sice nezapíchnu, ale stačí když stan vyvážu ke kamenům. Jo aha, to bych si nesměl zapomenout provázek..

Stan nakonec stojí, já se kochám krásným západem a pochvaluji si, že tu nejsou žádní papoušci kea. Asi dvě minuty nato přilétá z vedlejšího kopce gang deseti keů a začnou mi napadat stan. Jeden mě vždy vyláká z jedné strany a nato se další přikrade ze druhé. Přece si ho nenechám rozklovat, tak přecházím do protiútoku za pomoci holí a posléze i kamenů. Vycházím z toho, že zatím nás keové vždy otravovali jen ráno a večer a na noc někam zalezou, stačí jen vydržet.

Sedím před stanem už snad hodinu po západu a čekám. Keové čekají také. Už je úplná tma. Teda úplná ne, protože je úplněk. Že by se jim kvůli tomu nechtělo spát? Alespoň na ně díky měsíci dobře vidím. Jenže oni na mě asi také. Zatím je to remíza, jdeme do prodloužení. Nakonec se devět keů zvedá a odlétá pryč. Desátému se zatím nechce. Snad se tu nebudou střídat na hlídce?! Nakonec i on mizí. Vítězství!! Ještě pár minut radši čekám venku a když už se okolo nic nehýbe, spokojeně zalézám do stanu.

Jak se uvelebuji ve spacáku, vidím v měsíčním světle na stanové plachtě stín papouška kea, jak se neslyšně krade ke stanu. To snad neee! Vzdávám to, deset nula pro papouchy! Za přítomnosti toho otravy cpu stan do batohu a jen ve spacáku zalézám do blízké škvíry mezi kameny, aby na mě alespoň nefoukalo. Celou noc se budím a pokaždé když otevřu oči, tak se mi zdá, že nade mnou zpoza skály vykukuje kea, jestli už spím. Vlastně ne, to se mi nezdá. Když si vezmu, že jsem mohl spát s Ivčou v pohodlné chatě s teplou sprchou.. achjo.

Ráno se budím úplně rozlámaný a za východu slunce si dělám snídani. Paprsky začínají ozařovat údolí pode mnou, které se celé koupe v mracích jako v rozbouřeném moři. Úplná nádhera, rázem nelituji, že jsem tu do rána vydržel. Nastavuji gopro, že si udělám romantickou fotku v jednom. Na to má jiný názor můj starý známý kea, který odkudsi přilétá a rovnou mi začne okusovat batoh a pak i karimatku na které ležím. Víc už mě ponížit nemůže. Balím batoh a za jeho vítězného skřehotání nedůstojně prchám.

Když dole vidím moře mraků po celém údolí opět měním plány. Nemá smysl slézat do údolí Crow river do oblačnosti. Místo toho mě napadá zkusit obejít po hřebeni oblouk přes Mount Bealey, v protisměru než to šly včera kamzičí babičky. Na mapách sice cesta není a skály na hřebeni vypadají místy exponovaně, ale když to zvládly ony.. Nakonec je přechod hřebene parádní. Místy se musím vracet a obcházet skály z opačné strany, ale nakonec se to dá vždy nějak přelézt. Odpoledne scházím dolů do údolí, kde mě nabírá Ivča a rovnou drandíme směrem k Christchurch, kde už máme za pár hodin sraz s Ivet a Ondrou.

Zpět na přehled příspěvků