Aoraki / Mt Cook

Z Honzova deníčku:

Po zajížďce k jezeru Tekapo a dohodnutí práce na zimu nás čekalo okolí zélandské nejvyšší hory Mount Cook (maorsky Aoraki) celoročně pokryté sněhem a ledovci, která se tyčí do výšky 3724 m.n.m.

Naplánovali jsme si tu třídenní přechod přes sedlo Ball Pass na úbočí masivu Mt Cook, které odděluje dvě vledovcová údolí Hooker a Tasman.

Počasí nebylo špatné, ale na druhý den hlásili zataženo, tak jsme vyčkávali na delší okno hezkého počasí v bezplatném kempu na druhé straně jezera Pukaki. Sázka na předpověď počasí se opět ukázala jako chyba, jelikož druhý den bylo ráno jak malované. Vyčítali jsme si, že už jsme dávno mohli běhat po kopcích a tak jsme aspoň vyrazili okolo jezera do vesnice Mt. Cook. Už nás ani nepřekvapilo, že sotva jsme tam přijeli, tak se zatáhlo a večer začalo pršet. Ale pobyt v placeném kempu příjemně ozvláštnilo náhodné setkání s několika kamarády ze sadu.

Druhý den odpoledne po dešti jsme vyrazili kolem Mueller lake neznačenou cestou nahoru k ledovcům Tewaewae a Huddleston. Měl jsem tam totiž vyhlédnuté úžasné místo na spaní - Sefton bivak přímo u paty ledovce. Cesta byla místy dost exponovaná a vylézt na třech kilometrech 800 výškových metrů nám zabralo více než dvě hodiny. Ale rozhodně to stálo za to! Takhle kouzelné místo už jsme dlouho neviděli. A dokonce jsme se vešli do bivaku ke britsko-indické dvojici a nemuseli ani stavět stan. Ten jsme posléze půjčili další dvojici Čechů, co přišla po nás.

Druhý den bylo stále krásně a tak jsme po kochání a pozorování papoušků Kea sestoupili k jezeru Hooker. Jen nás znervózňovaly pohledy na průsmyk Ball pass, který se zdál pokrytý sněhem (či ledovcem?). V pokynech k neznačenému přechodu průsmyku všude psali, že mačky jsou nezbytné. Naštěstí (možná spíš k Ivče nelibosti) jsem si zjistil od kamaráda, že to šel kdysi také bez maček.

Vymýšlel jsem varianty, že si to přejdu sám, ale Ivča mě samotného nechtěla pustit. Nakonec jsme vymysleli kompromis, že to objedeme autem na druhou stranu k jezeru Tasman a podél Tasmanova ledovce vylezeme pod sedlo k chatě Caroline. Pokud se ukáže sedlo průchozí, přejdu si to zpátky do vesnice Mt. Cook.

Samozřejmě vše zas dopadlo úplně jinak. Na konci Tasman lake byl obrovský washout (hluboká strž vymletá vodou), kterou jsme asi hodinu oblézali stezičkou po skalách a džunglí. Pozdě odpoledne jsme došli teprve k chatě Ball hut, kde jsme měli začít stoupat, ale do toho se nám už moc nechtělo. Navíc ze čtyř postelí byly dvě matrace volné, což jsme brali jako znamení. Na chatě již odpočíval veselý pár Irů z Dublinu, se kterými jsme si dobře pokecali a večer zahráli karty.

Nezbývalo mi tedy nic jiného, než přechod co se chodí dva až tři dny dát za den. Následující ráno jsem za svítání začal stoupat směr Ball pass. Ivča se rozhodla se připojit k Irům, vystoupat s nimi jen ke Caroline hut a pak se společně vrátit k autům.

Já jsem s asi dvouhodinovým náskokem pokračoval z Caroline nahoru do průsmyku. Bylo to neustále bloudění a lezení mezi skalkami. Ale už po poledni jsem byl nahoře a odměnou mi byl nádherný rozhled po okolních ledovcích do obou údolí.

Pak nezbývalo než začít sklouzávat druhou stranou po sněhu a suti k ledovci Hooker. Jak jsem doufal, mačky skutečně nebyly potřeba. Po dalších pár hodinách už jsem sklesal dolů do údolí, ale paradoxně mě čekala nejnáročnější část. Svah nad jezerem kudy původně vedla cesta byl skoro na deseti místech utržený a vymletý a člověk se musel pokaždé drápat svahem až ke skalám, což znamenalo spoustu výškových metrů navíc. Hooker dostálo svému jménu, ke konci už mě pěkně bolely šlapky.

Po 11 hodinách chůze jsem se konečně dotrmácel k parkovišti s vědomím, že tenhle přechod bude těžko něco dalšího překonávat. Ale necháme se překvapit.

Z Ivčina deníčku:

Výstup k chajdičce Sefton mi dal docela zabrat. Asi jsem si hodně naložila krosnu, protože mi to nahoru vůbec nešlapalo. Ale večer i ráno bylo nádherné a okolní výhledy se těžko s něčím dají srovnávat. Brit navíc v noci děsně chrápal, takže se spaním to moc slavné nebylo. Sestup a výlet k jezeru Hooker už byly v pohodě. Přechod přes Ball pass zespodu vypadal dost hrozivě, takže jsem variantu z druhé strany kolem jezera Tasman brala jako lepší.

Bohužel se na mě podepsalo nevyspání a ženské dny a cestu jsem si moc neužívala. Kor když jsme se pak museli škrábat kolem té obrovské vymleté strže a pak ještě párkrát hledat cestu v suťovišti. Ale na chatu Ball hut jsme dorazili ještě za světla.

Večer s Iry byl super a vlastně i druhý den, kdy jsme společně v závěsu za Honzou vyráželi nahoru. Výhledy paráda, počasí skvělé, takže co víc si přát. To jsem ale neměla říkat, protože jsem všechno zakřikla a s Jessicou nás obě celou cestu bolelo břicho. Já jsem to naštěstí nemusela řešit Ibalginem. Navíc jsme se i přes opalovák pěkně spálili, ale jinak to byla fakt pecka.

Při cestě k autu jsme nabrali ještě starší pár Australanů, aby těch různých přízvuků angličtiny nebylo málo. Dorazili jsme docela pozdě, sluníčko už zapadalo. Pro Honzu jsem zvládla dojet přesně ve chvíli, kdy i on dorazil ze své trasy. Ucaprtaný, ale s rohlíkem od ucha k uchu.

Zpět na přehled příspěvků